Rozumný otec, spása rodiny!

Dlouho jsem se na blogu neukázala, ale snad mi odpustíte. Psala jsem spoustu nových příběhů do třetí knihy-Miláčku, zdechni! aneb Obraťte se s důvěrou na šamana. Laskavosti a humoru není nikdy dost,užijte si nový indiánský příběh.

Anežka seděla obkročmo na Khundovi a velkým hřebenem mu dlouhými tahy pročesávala srst na krku a zádech. Mladému vlkovi se to příliš nelíbilo, ošíval se a ucukával, ale děvčátko bylo neoblomné.

„Hezky drž! Přece nebudeš chodit po lese jako hajdalák.“, řekla česky a pevně ho chytila za hustý šedobílý kožich.

Opřela jsem se o zárubeň kuchyňských dveří a zasmála se.

„Ano, hezky drž, protože tvoje panička se nechává česat moc ráda. Zrovna včera u toho ječela tak, že se vyplašeně zvedli ptáci na stromech, nejmíň v půlce lesa.“

Anežka se zašklebila.

„Nejlíp mě stejně češe děda Ben, vůbec to netahá.“

„Jo, protože tě vlastně vůbec nečeše, jenom tě hladí hřebenem. Když ti naposledy udělal culík, měla jsi vykulené oči jako žába v noci.“

Holčička se zachechtala a pohodila dlouhými blond vlásky, které se jí v hebkých loknách snášely až na zadek.

Obejmula Khundu kolem krku a hlavičku mu položila mezi uši.

„Stejně se máš nejlíp na světě. Nemusíš se koupat, čistit si zuby, mýt vlasy a stříhat nehty. Až se příště narodím, chci být vlkem. Budu sedět mámě celé dny pod oknem a loudit jídlo.“

„V tom případě si nemusíš dělat starosti, jsi dokonalá vlčice.“, zasmála jsem se. „Tohle děláš i teď.“

Uvázala jsem jí kolem čela plátěnou čelenku vyšitou barevnými indiánskými motivy, kterou jí vyrobila prababička ZeePee, a jeden pruh vlasů uprostřed spletla do copu.

„Zajímalo by mě, jestli tě někdy budu česat na židli, a ne jenom na zádech Khundy, mám z toho úplně otlačený kolena.“, řekla jsem a z koutku úst vyndala dvě úzké sponky, kterými jsem jí sepjala pramínky na spáncích.

„Khundíček je nejlepší židlička i postýlka.“, odpověděla a zavrtěla zadkem na mohutných zádech.

„Zdá se mi, že jsi zapomněla, jak to dopadlo s Karkulkou a babičkou.“, pronesla jsem a vlasy jí naposledy po celé délce projela hřebenem.

„Pssssst….mami, neříkej to před ním nahlas. Musel by se stydět za svoje kamarády, a to mi věř, to nikdo nechce!“

„No, ty jsi mi pěkná rozumbrada. Starost o kamarády! Nevím, kdo mi z košíku u auta sežral všechny párky, ale něco mi říkáááá…..že tys to nebyla!“

„Byla!“, řekla Anežka uraženě a oběma rukama přikryla vlkovi uši. „Doufám, že už jsi četla o tom, že se zvířátka nebijí!“

„Já ho taky nechci bít.“, vstala jsem a protáhla si nohy. „Ale smetákem ho přetáhnout můžu.“, zašeptala jsem cestou do kuchyně.

Anežka vlka obrátila na záda a oběma rukama popadla zadní tlapu. Dlouze mu dýchla mezi měkké polštářky a pak si ji přiložila na čelo. Začala se kývat ze strany na stranu.

„Slunce už vysouší louuuužičky….nebudou zábst moje nóoooožičky….slunce má k sušení vlohy…vysouší mé dlouhééééé nóóóóhyyyy….“, zazpívala mu vesele a kousla ho do packy.

Vlk se okamžitě přetočil a vyskočil na všechny čtyři.

Čumákem jí žďuchl do čela jako jasnou výzvu ke hře.

Anežka vyskočila na nožičky a metelila do kuchyně pod stůl, kde se skryla pod ubrus.

Khunda rychle zajel hlavou mezi židle, chytil ji za cíp šatiček a tahal ven.

Holčička nezaváhala ani vteřinu, prudce ho popadla za hlavu a vtáhla k sobě. Vlk se zapřel zadníma nohama za židli, překotil ji, i další a zadkem strhnul ubrus ze stolu. Cukřenka, talířky i mísa s jablky se s třeskotem rozprskly o podlahu a vytvořily tak na dřevěné podlaze zhmotnělý obraz apokalypsy.

Nastalo naprosté ticho.

Anežka se skrčila, zavrtala hlavu do vlčího kožichu a zašeptala. „Nemusíš se bát, Khundíčku, máma ví, že se zvířátka nebijí.“

„Koukejte okamžitě mazat ven, nebo vás seřežu oba dva!“, zařvala jsem od dřezu. „Mě na tyhle bohulibý řečičky vážně neužije!“

Do kuchyně vstoupil indiánský děda Ben, oblečený do pohodlných plátěných kalhot a bílé blůzy, rozhalené na prsou. „Copak, copak? Co je to tady za rámus, slyšel jsem ho až v lese!“

„Dědoooo!“, Anežka vylítla zpod stolu, přehopkala rozkutálená jablka a objala ho kolem nohou.

„Češete taky někdy to dítě? Vypadá, jako když vylezla z roští. Pojď, přines hřeben, děda tě trochu přičísne, ať můžeme jít ven.“

Opřela jsem se o sporák a nevěřícně zavrtěla hlavou.

Khunda, stále přikrčený pod stolem, po očku vystrašeně vykukoval ven a náramně rád by letěl za Anežkou.

„Pojď sem, ty rošťáku.“, klekla jsem si z druhé strany stolu a podrbala ho na čumáku. „Ta holka by z tebe udělala hotovýho recidivistu. Je jako z divokých vajec!“

Malý vlk poslušně vylezl, mohutně zamával ocasem a láskyplně mi olízl obličej po celé délce.

Anežka přifrčela do kuchyně, vlasy měla spletené do dvou copů a přes rameno růžovou kabelku se stříbrnými jednorožci.

Začala do ní ládovat tvarohové rohlíčky, zaklapla ji a uháněla pryč.

„Počkej! Kam s tím letíš?“, zavolala jsem na ní, ale to už byla mezi dveřmi na terasu a hlasitě s nimi práskla.

Protočila jsem panenky a hluboce vzdychla.

Drobný obličejík se objevil za kuchyňským oknem a důrazně zaťukal prstíkem na sklo.

Khunda vystartoval rychlostí blesku, přeskočil popadané židle a proskočil síťovanými dveřmi ven z domu.

„Není nad rodinné štěstí.“, zašeptala jsem, vytáhla smeták a odevzdaně se dala do úklidu.

Na kuchyňské okno znovu někdo zaťukal.

Ben přitiskl čelo na sklo a s rukama přiloženýma k očím zíral dovnitř.

„K obědu máš prý udělat kuře na paprice.“, zavolal a odtáhl se od okna. „My jdeme ven.“

„Bezva!“, pomyslela jsem si. „Ta nás za chvíli bude dirigovat úplně všechny!“

Nejradši bych se rozbrečela. Ta malá se narodila do nesprávné rodiny, měla to být Ronja, dcera loupežníka. Stejně se nechce mýt ani česat, nejradši by byla součástí vlčí smečky, spala by v slehlé trávě, na stromech ve větvích, nebo v jeskyni s medvědem.

Nebojí se ničeho a každého si omotá kolem prstu. Co jenom z ní bude?

Strčila jsem koště zpátky do komory a ve skleněném odrazu kuchyňských dvířek spatřila svou tvář. Rychle jsem si uhladila rozcuchané vlasy kolem hlavy a z dlouhého pramene na prsou vytáhla kousek suché větvičky. Oči mi žhnuly a cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

Slabounký hlásek v mé hlavě zašeptal. „Je úplně stejná jako ty!“

Zatřásla jsem nesouhlasně hlavou a šla se toho dne, poprvé, učesat.

„Jako s medvědem bych v jeskyni nespala. A s vlkem v trávě?“, řekla jsem klidně svému divokému odrazu v zrcadle a prudce kartáčovala dlouhé vlasy téměř k pasu.

„Možná!“

A pak jsem se podívala na svá ústa, stejně vzdorovitě našpulená jako často mívá Anežka a úlevně jsem se rozesmála. Jediné štěstí, že má alespoň rozumného otce!

--------------------------

Rozumný otec, naše spása a záchrana zdravého rozumu, se toho dne rozhodl, že do své kanceláře ve městě vůbec nedojede. Samozřejmě, že z domu vyšel po snídani tak jako vždycky. Zamával nám do okna, zakousl se do jablka, nechal ho celé viset v zubech, hodil tašku na zadní sedadlo a nasedl do svého terénního vozu.

Téměř vzápětí se vozidlo i jeho okolí hlasitě rozdunělo nejen zvukem motoru, ale i basy jeho nejoblíbenější skladby Sharp Dressed Man od ZZ Top.

Tammyho hlava se rozkývala v ostrém rytmu, prameny dlouhých vlasů se divoce míhaly tam a zpátky. A potom vážený otec od rodiny zaklonil hlavu, blaženě přivřel oči, ústa otevřel dokořán a hlasitě zazpíval část první sloky.

Pak se na nás vesele zazubil, zvedl ruku s jablkem na pozdrav a odpíchl se smykem z prašné cesty.

Anežka se u okna nepříčetně rozchechtala, vlepila mi pusu na tvář a mohutným skokem seskočila ze stoličky.

Tammy projel loukou s vysokou trávou a odbočil na hlavní cestu lesem směrem k městu.

Přidal na rychlosti, stromy a krajina se rychle míhaly, na silnici byl úplně sám. Zvýšil hlasitost na přehrávači, pevně sevřel volant, roztřásl své tělo cukavým tancem a rozvlnil boky.

Spokojeně se rozhlížel po okolí, vysoké stromy zde rostly pár metrů od sebe, les byl světlý, prozářený sluncem. Světlo v nich bylo tlumené, ranní opar se lehounce vznášel nad zemí a vytvářel chomáčky nadýchané cukrové vaty. Krajina vypadala poklidně a téměř pohádkově.

Vyjel z lesa a projížděl dlouhými loukami, tráva byla sytě zelená, čerstvá, provlhlá ranní rosou.

A pak spatřil pár desítek metrů před sebou přebíhat přes silnici stádo srnek.

Tammy přibrzdil a vypnul hudbu. Skupinu vedl mohutný srnec, s hlavou hrdě vztyčenou, mocnými a dlouhými skoky energicky přeběhl silnici a za ním v rychlém sledu následovalo ještě několik dalších zvířat. Běžel rychle, vedl skupinu loukou podél košatých keřů, ostatní ho bezhlavě a s naprostou důvěrou následovali.

Tammy zastavil vůz a nechal skupinku přeběhnout.

Pár opozdilců ještě dobíhalo, ladně přeskákali asfalt a skočili do měkké trávy.

Pozoroval jejich dokonalá těla, svalnatá a pevná, tmavé zářivé oči ve tvaru mandle, byli tak nádherní, silní, až se láskyplně usmál nad tou krásou přírody a zahřálo ho u srdce.

Když už startoval vůz, že se rozjede, z vysoké trávy náhle vyskočila menší srnka. Zřejmě byla poslední, nejslabší ze stáda. Překotně skočila na silnici, přehupkala ji a vběhla na louku, kde se bezradně zastavila. Vyděšeně se dívala po okolí, jako kdyby nevěděla, kam se vydat dál. Neviděla své druhy.

Popoběhla do jednoho směru, rozpačitě se zastavila a pak se bezmocně vrhla do dalšího. Její rodina se jí ztratila z dohledu.

Srnka si najednou rezignovaně lehla do trávy a zadívala se do slunce, možná s prosbou o pomoc. Slunce přece vidí úplně všechno, jistě ví, kterým směrem se vydat.

Vypadala smutně a opuštěně.

Tammy soucitně sevřel rty. Kdybych ti tak mohl pomoci, ale nemůžu.

V dálce zahlédl pohyb a nevěřícně vytřeštil oči. Podél keřů se velkou rychlostí blížilo zvíře. Byl to vedoucí srnec, velký a statný. Dlouhými skoky doběhl k ležící srnce, která se snažila rychle vysoukat na nohy.

Stoupl si přímo k ní, důstojně sklonil hlavu a srnka něžně přitiskla tu svoji pod jeho bradu a přivřela oči.

Na okamžik tak setrvali.

Bylo to tak milující, laskavé a oddané gesto, až Tammymu vyhrkly slzy z očí.

Srnec se náhle otočil a rozeběhl se mezi keře, následován svojí družkou, nyní již jistou a plnou síly. Jako mávnutím proutku byli pryč.

Tammy se zhluboka nadechl a cítil, jak mu dojetím bije srdce. Hlasitě potáhl nosem.

Láska, strhující a dojemná, jaké byl svědkem v jediném gestu, ho rozsekala na drobné kousky.

Otočil vozidlo do protisměru a uháněl zpátky domů.

------------------------------

Na dvoře jsem uslyšela prudké zapištění brzd a kamínky, hlasitě odlétávající od pneumatik.

Vyděšeně jsem upustila hřeben z ruky a vyhlédla z okna ven.

Tammy jako šílenec vylétl z auta, nechal dveře rozražené dokořán a běžel k domu.

Ježíši! Něco se stalo.

Vyběhla jsem z koupelny a po dvou sbíhala schody dolů. Cítila jsem, jak se klepu a strachy začínám natahovat.

Bože! Ať to není Anežka, tohle já vážně nepřežiju! A dusala jsem dolů.

Tammy prolétl prázdným obývákem a kuchyní a vběhl do chodby ke schodišti, ze kterého jsem se právě řítila. Chytil mě do náruči a pevně stiskl.

Své rty přiložil horečnatě jako blázen na ty moje a několikrát mě políbil.

„Prokristapána, Tammy, co se stalo?“, vyděšeně jsem zašeptala mezi polibky.

Můj muž se okamžitě zarazil a řekl: „Nic, jen jsem ti chtěl říct, že tě strašně miluju, i Anežku….a…a….a…úplně všechny.“

V očích se mu zaleskly slzy.

„Tady je to vážně na posrání!“, zašeptala jsem romanticky, hlavu jsem mu něžně zabořila pod bradu a trochu s ní zavrtěla.

Tammy se rozesmál.

„Táta je s Anežkou venku?“, rozhlédl se opatrně kolem sebe a trochu mě od sebe odtáhl.

Lehce jsem přikývla.

Tammy protočil panenky. „A to mi říkáš až teď?“

Prudce mě zdvihnul do náručí a vyběhl schody nahoru, rozrazil dveře do ložnice a hodil mě do ustlaných peřin.

Rychlostí blesku se začal svlékat.

Však já to věděla, že česat se nemá vůbec smysl!

Howgh.

–––––––––––

Krásný Valentýn, oslavu lásky, přeji všem!

P.S. Speciální poděkování patří grafičce a čtenářce mých knih – Michaele Jírovcové – za poskytnutí obrázku, který mi poslala. Takhle si představuje Anežku a Khundu a je to moc krásné.