Příručka šťastného indiánského dědy

Indiánský děda není jen postava zahalená do deky a kouře z dýmky. Je to strážce dávné moudrosti, rozkročený mezi minulostí a přítomností, mezi nebem a zemí. V jeho přítomnosti se zastaví čas, stačí být nablízku a naslouchat tichu.

Dědeček je v moderním světě obájené stvoření, které zcela bezpečně naučí svá vnoučata plavat, jezdit na kole, vykrkat abecedu, mastit karty, spát pod stanem, vařit pálivý buřtguláš, mýt se u umyvadla do půli těla, opravit fichtla, štípat dříví, rozdělat oheň, nenechat nic na talíři, rybařit, poznávat houby, recitovat sprosté říkanky, foukat tóny na lahev od piva, řídit auto na jeho klíně, neplakat a naslouchat příběhům.

Tento muž, ačkoliv je v běžném životě a zaměstnání přísný, respektovaný, považovaný a hodný úcty, v objetí svých vnoučat se mění ve veselého kamaráda, parťáka ve hře, ochránce, spiklence, trpělivého učitele a Supermana.

Jinými slovy, vnoučata v něm probouzejí jeho měkčí stránku, laskavost a hravost.

Typologie dědečků je zřejmá podle jejich přístupu a dovedností:

1) Zlaté ruce

2) Přísný, ale spravedlivý

3) Zahradnický mistr

4) Myslitel

5) Vypravěč příběhů

6) Rozmazlující

7) Trenér

8) Trpělivý rybář

9) Velké srdce

10) Vizionář v IT

Já měla dědečky dva a oba se klasické typologii dost vymykali.

Jednomu jsem nesměla říkat dědo, ale Jardo, byl hospodský, miloval lidi a ženy, vařil jako Bůh, hodně pil a hrál karty o veliké peníze.

Druhý byl tichý, měl pomněnkově modré oči, spával v šátku uvázaném na babku, často mě brával do lesa, vyprávěl o stromech, hejkalovi, vílách a radil se s čertem.

Tato výchova plná paradoxů měla za následek, že dodnes sama nevím, co si mám vybrat jako svůj životní vzor a zdroj normálnosti.

A tak jsem si vzala od každého trochu. Teda mimo toho šátku na spaní.

Jo, a karty hraju taky dost bídně.

Jenže život vás zavane na různá místa, a tak se vám může lehko stát, že dědečkem vašich dětí bude potomek čerokézských válečníků, prapravnuk náčelníka, který byl zároveň levobočkem šamana a indiánské kněžky.

Všichni tito lidé byli jistojistě velice stateční a dosti nekonformní osobnosti, a tak i děda Ben nevyčníval ze své rodové linie a neobohatil ji jistou dávkou normálnosti a usedlosti, která by zde samozřejmě byla i dost na škodu.

Tím nemám na mysli den, kdy se Ben v našem obýváku prudce vztyčil ze sedačky, upřeně se zadíval na kamínek na kožené šňůrce zavěšené na zápěstí, jako na ty nejpřesnější hodinky na světě a pronesl: „Jdu naproti Anežce ke školnímu autobusu, mám to jen tak tak.“ A rychlým krokem vyběhl z domu.

Podívala jsem se na svého muže Tammyho, který si v křesle četl časopis o technických vynálezech blízké i vzdálené budoucnosti a zeptala se ho, zda mu jeho otec Ben, připadá normální.

Tammy se na mě podíval ostražitě a nechápavě řekl: „Proč se ptáš?“

„Protože nosí na ruce místo hodinek malý kamínek a řídí se podle něho.“, odpověděla jsem klidně a kousla do drobenkového koláče s malinami.

„Náhodou mu ho v dětství daroval orel a funguje naprosto přesně.“, řekl Tammy a znovu se začetl do článku o palivech budoucnosti.

Po letech mezi indiány, zkušenostech a zážitcích, které mi na normálnosti příliš nepřidaly, vytvořila jsem Příručku šťastného indiánského dědy, snad v naději, že moje tři děti tak jednou najdou opěrný bod, maják, aby se v moderním světě neztratili a věděli, kde je jejich světlo.

Za prvé: Poroďte si vlastní vnouče!

Anežka se narodila uprostřed lesa, podle indiánských zvyklostí. Ležela jsem na Benově holém těle a odkrvenými prsty, pevně svírala jeho kostnaté ruce. Můj tchán křičel bolestí a když ze mě Anežka vyklouzla, vyčerpaně zavřel oči. Když jsme mu pak omyté děvčátko položili na hrudník a on uviděl její blonďaté vlásky a zelené oči, láskyplně se usmál a spokojeně pokýval hlavou. Holčička reflexně sevřela rukou pramen jeho dlouhých vlasů, propletený orlími pírky a podívala se mu do očí. Ben se hlasitě rozplakal a byl to právě ten okamžik, kdy se do své vnučky obtisknul. Ačkoliv má Anežka bílou pleť a je kopií své evropské matky, duši má indiánsky temnou. S Benem má dodnes absolutně nepopsatelný vztah.

Hluboký, pradávný a neměnný.

Za druhé: Mít talent, objevit se zcela nečekaně!

Já dodnes nevím, jak to dělá, ale Ben se v našem domě, lese, u potoka, ve městě, v obchodě, na návštěvě, na osamělé cestě, v nemocnici, a v kuchyni, objeví vždy nečekaně, nikdo neví, kde byl a odkud přišel, a je to právě tehdy, když ho nejvíc, nebo nejméně, potřebujeme. Má pro to zvláštní cit, vede ho jistě a s přesným načasováním.

Například, když vytáhnu buchty z trouby, když malý vlk převrhne stůl v kuchyni, když jsme konečně! chvíli s mužem doma sami a chceme se pomilovat, když máme klobásky jen taktak k večeři pro nás, když se ztratím v lese, když nemůžu najít zralé maliny, když některé z dětí onemocní, když si ve vysoké trávě sednu na bobek, abych se vyčůrala, když po deseti letech stále netrefím k čistírně, když se říznu do prstu, nebo třeba když se Anežka nechce učesat, já ji plácnu kartáčem po zádech, a ona neskutečně řve.

Prý šel zrovna náhodou okolo.

Za třetí: Tradice jsou nade všechno!

Zvyknete si, nebojte. Například, když váš tchán sedí už v pět ráno ve vašem obývacím pokoji, když se rozespalá jdete napít a na otázku co dělá ve vašem zamknutém domě, jen mlčí. Váš muž vám pak v posteli vysvětlí, že v tichu je ohromná síla, protože jen v tichu mluví celý svět.

Jo a taky si dobře vzpomínám, jak jsem jednou v noci, těsně po narození Anežky, omdlela u její postýlky. Holčička tam totiž nebyla. Tammy mi pomohl na nohy, obejmul mě a pak si prohlédl blátivé stopy na jedlové podlaze. „Já ho zabiju!“, řekl a vyběhl ven nahý z domu.

Ben nás totiž celé noci hlídal, naslouchal duchům a Matce Zemi. Jedné noci zaslechl, že je ten správný čas zasvětit novorozené dítě lesu. Odnesl tedy Anežku do rituální lípy, uložil ji do dutiny stromu a čekal, až ji les a posvátná indiánská půda přijme.

Když ji Tammy za úsvitu přinesl zpátky domů, a já byla strachy bez sebe, radostně se usmíval. Prozradil mi, že už se o holčičku nikdy nemusíme bát. Chrání ji totiž LES SÁM.

Uf, to se mi dost ulevilo.

Za čtvrté: Žádný příběh není dost šílený!

Vyslechla jsem tolik příběhů, ze kterých by vám slezly vlasy z hlavy, a které Ben našim chlapcům vyprávěl u snídaně a mile se u toho usmíval. Například o zubech pochovaných indiánských předků, které se z ničeho nic a nečekaně objevují po lese, loukách a v říčkách, třeba uprostřed právě rozvité květiny, v dutině čerstvě utržené maliny, nebo zarostlé v rozklepnutém balvanu.

Jeho hlas zněl jako šumění listí, oba chlapci měli sinalé tvářičky a hrůzu v očích.

„Bene, copak ty kluky musíš takhle děsit?“, vykřikla jsem od dřezu. „Rychle to dojezte a padejte ven!“, kývla jsem na chlapce a ukázala směrem ke dveřím na terasu.

Ben nechápavě pokrčil rameny, zavrtěl hlavou a rozhodil si dlouhé bílé vlasy po zádech.

Nalila jsem do velké misky mléko, přidala mouku, udělám pár palačinek. Z lednice jsem vytáhla vajíčka a jedno rozklepla do mísy. Nevěřícně jsem hleděla na žloutek, ve kterém bylo cosi zvláštního a velkého. Sáhla jsem do mísy a v prstech sevřela cosi tvrdého. Byl to starý, lidský zub. Opravdový zub! Práskla jsem s ním do dřezu a s křikem vyběhla ven z domu.

Tammy ho večer pro jistotu zakopal v lese. Dodnes tvrdím, že ho na mě Ben nastražil, ale nemůžu pochopit, jak to jenom dokázal.

Ale co, tady je možný úplně všechno!

Za páté: Dědeček dokáže cokoliv!

Naučí vás lézt po stromech, chytat ryby holýma rukama a naslouchat tichu. Nikdy se nezajímá o peníze, neumí řídit auto a nevlastní mobil. Technologie prý berou čas, který má člověk věnovat sám sobě. Děti, řiďte se jen vlastním svědomím, přírodním zákonem a starou moudrostí. Tyhle věci nezmění nikdy nic, platí stále, ať je doba jakákoliv.

A pak ukáže na noční oblohu a řekne Anežce: „Věříš, že si můžeš přitáhnout hvězdy blíž k sobě?“

Holčička vyvalí oči a pak jemně přikývne.

„Kterou chceš?“, zašeptá děda.

Anežka drobným prstíkem ukáže na jasnou a blikající ve velkém souhvězdí.

Ben roztočí nad hlavou neviditelné laso a hodí s ním směrem k obloze.

Zavrtí hlavou. „Netrefil jsem, znova!“, a roztočí laso pečlivěji. Prudce s ním mrští k obloze.

Náhle spokojeně kývne a začne tahat za provaz.

Anežka vykulí oči. Její hvězda změní na obloze místo a zdá se být bližší.

Popadne neviditelný provaz a pomáhá dědovi táhnout, je to těžké, musí se pořádně rozkročit.

Hvězda už je pouhý kousek nad obzorem.

„Dědo, to už stačí!“, vykřikne Anežka. „Ať nám nespadne hluboko do lesa, pak už bychom ji nikdy nenašli!“

Ben se usměje, dlaně dá k sobě a prudce do nich foukne.

K zemi se snášejí drobné stříbřité částečky, ve světle Měsíce poskakují a dopadají do trávy.

„To je hvězdný prach.“, zašeptá Ben. „Důkaz pro ty, co nikdy nevěří.“

A otře si ruce do tradičních plátěných kalhot.

Za šesté: Buď kým jsi!

Tolikrát jsem se zlobila na Anežku, která nenáviděla školu a odmítala do ní docházet.

„To mě radši rovnou zavřete do vězení, vyjde to nastejno! Maminko, já potřebuju být venku, zvířátka a les mě potřebují!“, křičela nešťastně. „Slyším je až dovnitř do třídy, jak na mě volají!“

A zavrtala uplakanou tvář do bílé blůzy svého dědy.

Ben se na mě podíval vyčítavě.

A potom si klekl na koleno a holčičku si přivinul do náruče.

„Spousta lidí neví, co jejich úkolem tady, na Matce Zemi. Zkouší různá vzdělání a často mění zaměstnání. A přece nejsou šťastní.“, políbil ji do blonďatých loken. „Je krásné, když víš, kým jsi. A buď tím naplno!“

Anežka se později stala správkyní národního parku, nosí na stanici zraněná mláďata, ošetřuje stromy a naslouchá lesu a Matce Zemi.

Za sedmé: Nikdy nebylo líp!

Ben nikdy dětem nevyprávěl, že za jeho časů bylo líp. Indiáni žijí pořád stejně, ať průmyslová revoluce probíhá jakkoliv. Les je stále stejně zelený a živý, maliny a jahody zrají stále ve stejnou dobu, rodí se mláďata a voda v řece plyne, s lidmi i bez lidí.

Slunce ráno vychází a nasvěcuje lehounký opar nad horami Great Smoky Mountains, jejichž hřbety vypadají jako líní, tvrdě spící medvědi, zahalení do mlžné peřinky se vzorem špiček rozmanitých stromů. Les hluboce dýchá a jeho harmonie vnáší do duší lidí klid a sounáležitost s přírodou, krásou, která nikdy neomrzí.

„Matka Země vám dává úplně všechno, co k životu potřebujete. Objímá vás, zahřívá, miluje a krmí. Nikdy nezapomeňte, že je vaši opravdovou matkou. Mluví na vás jazykem, který nemá slova, a přesto mu každý rozumí. Stačí jen naslouchat. Všichni jsme bratři. Zvířata, stromy, skály, rostliny, všichni máme jednu jedinou matku. Kolíbá nás, když se narodíme a přijímá s láskou zpátky, když zemřeme. Raduje se a pláče společně s námi a nikdy nás neopouští. Myslete na ni s láskou a vždycky jí pomáhejte.“, Ben se pevně zadívá do černých očí svých vnuků, dvojčat.

„Dědo, a naše maminka teda není naše maminka?“, zeptá se Vashti a rozbrečí se.

Ben ho rychle obejme a otře mu z očí slzy.

„Je to vaše sestra. Matku máme všichni jenom jednu.“, zašeptá a pevně ho stiskne.

------------------

Ano, snažím se být normální a přijímat věci takové, jaké jsou.

Jako sestra všech. Medvědů, vlků, komárů, lišek, potoků, jezírek, skal i okřídlených Mihunek.

„Moje sestra teda nejsi!“, řekne můj muž Tammy a dlouhé černé vlasy, spadající mu až do půli zad, si sváže do culíku.

„Prooooč?“, zeptám se a kousnu ho do brady.

„To bych s tebou nemohl lehávat. Logický, ne?“, škádlivě zúží oči a úžasně pomalu mi přetáhne tričko přes hlavu.

„Děti, nesu plnou brašnu borůvek, a už mi protékají ven, honem si na ně něco přineste!“, zahuláká Ben a projde síťovanými dveřmi terasy do obývacího pokoje.

Zaběhnu rychle do chodby a oblékám se.

Ben si hlasitě a táhle uleví několikrát po sobě a promočenou brašnu položí na bílý ubrus na kuchyňském stole.

„To bude koláč!“, zavolá směrem ke mně a usadí se ke stolu.

Pevně stisknu víčka a rychle zaplaším bratrovražedné sklony. Pohladím Bena po bílých vlasech a na prstech ucítím pohyb drobných nožiček.

Anežka vejde do kuchyně a mrkne okem na moji ruku.

„Koukni, beruška…“, rozzářím se a natáhnu k ní dlaň.

„Tahle děsně kouše, mami, radši ji rychle zahoď!“, řekne a hltavě se napije z láhve minerálky.

Zaječím a vyběhnu ven z kuchyně.

„Dělám si srandu, byla to fakt beruška, nejanči!“, zavolá za mnou se smíchem a vesele mrkne na Bena.

Děda vstane a láskyplně ji obejme. Zářivé jiskřičky v jeho černých očích se propojí s těmi jejími, zelenými, průzračně čistými. Tak jako už tisíckrát předtím, tak jako tenkrát, když jsem mu ji poprvé položila na holý hrudník.

Howgh.