Nekousejte uklízečku!

Nikdo nečeká, že dítě pokouše uklízečku. A už vůbec ne proto, že si ji splete s čerokézskou příšerou, která loví děti a mezi stromy zpívá o jejich játrech. Jenže některé legendy zasáhnou děti mnohem víc, než si myslíme.

Pokud bych měla říct, která kniha mě v dětství nejvíc vyděsila a spolehlivě mi zajistila sérii poctivých nočních můr, pak by to byla Krása nesmírná.

Na první pohled nevinně vyhlížející sbírka ruských lidových pohádek se vším, co ke slovanskému folkloru patří: kouzla, temné lesy, chaloupky na kuří nožce, kostry, magické bytosti. Jenže tyhle příběhy byly tak děsivé, že jsem knihu každý večer pečlivě zasouvala pod tlusté svazky Neználkových příběhů — aby se hrdinové z jejich stránek náhodou v noci nezhmotnili a nedostali ven.

Baba Jaga, která si v peci přitápěla malými dětmi.
Kostěj Nesmrtelný, jehož smrt byla ukryta v jehle ve vejci, vejce v kachně, kachna v zajíci… a tak dále.
Vasilisa Překrásná, poslaná pro oheň k čarodějnici, která měla plot z lidských lebek se svítícíma očima.
Finist jasný sokol, jehož zlá macecha chtěla při příletu rozsápat o okna obsypaná noži a ostrými hroty.

Tohle všechno vybičovalo moji dětskou představivost až k absolutnímu vrcholu děsivosti.

Jenže čerokézské příběhy…
ty se nečtou.

Ty se šeptají za temných nocí, když vítr hučí v korunách stromů a Velké kouřové hory bdí nad vším, co se v noci probouzí.
Nenajdete je v žádné knížce — a přesto dokážou strach vyšponovat ještě mnohem výš. Až k takové nespavosti, že vám noční můry nedovolí ani na okamžik zamhouřit oči.

––––––––––––

A tak jednoho rána Anežka usnula už u snídaně — čelo si opřela o krajíc s máslem a ostružinovou marmeládou, přitom převrhla čaj a vůbec si toho nevšimla. Potom usnula ve školním autobusu, sotva usedla na sedadlo. A krátce po desáté mi volali ze školy, abych si pro dceru přijela. Něco s ní není v pořádku, řekli.

To slovní spojení mě samo o sobě nevyděsilo. Anežka nebyla „v pořádku“ snad nikdy — alespoň ne v měřítku běžné lidské společnosti. Přece jen má indiánské geny.

Jenže tentokrát mě zamrazilo v zátylku. Tohle bude jiné.

Třídní učitelka, slečna Hallowayová, si zastrčila tužku do vlasů a rozpačitě se pousmála. Nervózně jsem si poposedla na židli a povzbudivě pozvedla obočí, připravená vyslechnout jakoukoli školní neplechu.

„Anežka dnes na chodbě pokousala uklízečku,“ řekla nakonec a každé slovo pečlivě oddělila. „Není to nic vážného… ale měly bychom si o tom promluvit, aby se to už neopakovalo.“

Srdce mi prudce udeřilo do žeber. Otočila jsem se na Anežku, sedící na tvrdé plastové židli pod oknem. Vypadala drobně, téměř zkroušeně, ale v jejích očích bylo něco těžko čitelného.

„Proč jsi to udělala?“ zašeptala jsem. Pořád jsem se snažila pochopit samotný význam slova pokousala, jako by se mělo rozpadnout na něco méně absurdního a téměř neškodného.

Anežka pohodila dlouhými blond vlasy a zkušeně protočila panenky ke stropu. Objevil se v nich vzdor. Pak prudce zavrtěla hlavou a její osmiletý obličej měl náhle ostřejší, dospělejší rysy.

„Řeknu ti to doma…“ pronesla nakvašeně a kývla bradou směrem k učitelce. „Tahle by to stejně nepochopila.“

Otevřela jsem ústa, ale slova nikde. Jen jsem na ni šokovaně vytřeštila oči. A v tu chvíli mi došlo, že ani já sama nejsem úplně v pořádku. Něco se ve mně probudilo – starý, instinktivní vztek, před kterým jsem neutekla ani přes půlku světa. Moje „české geny“. A na jediný okamžik jsem se proměnila v obraz vlastní matky, která nás jako děti dokázala seřezat tak, že jsme si týdny dávali pozor i na dech.

Zhluboka jsem se nadechla a v duchu si opakovala:
Nejsem moje matka. Nejsem moje matka. Nejsem.

Pomohlo to.

Slečna Hallowayová, očividně zvyklá zvládat i velmi nestandardní situace, okamžitě převzala iniciativu. „To je skvělý nápad — promluvit si o tom v domácím prostředí a v klidu,“ pronesla rázně a připojila profesionální úsměv, který se snažil celé scéně dodat punc normálnosti.

„Anežka je každopádně do konce týdne vyloučená z výuky.“

Jestli je slečna Hallowayová zvyklá zvládat nestandardní situace, pak já jsem jejich nekorunovaná královna. Pochybovala jsem, že má někde v šuplíku manuál na podobné případy, ale já žila roky mezi indiány. Překvapí mě máloco.

Anežka cestou domů zarytě zírala z okénka a kousala se do rtu. A já mlčela.
Ticho mezi námi se hromadilo jako dusno před bouřkou.

Tušila jsem, že důvod, proč pokousala uklízečku, nebude obyčejný. Nebude to dětská nerozvážnost ani náhlý zkrat. Bude to něco mnohem hlubšího, temnějšího — něco, co se teprve chystá vyplout na povrch.

Odbočila jsem z lesa na prašnou příjezdovou cestu k našemu domu. A právě v tu chvíli se mezi stromy objevil můj indiánský tchán Ben. Měl na sobě své obvyklé béžové plátěné kalhoty a bílou halenu, dlouhé bílé vlasy spletené do dvou copů. Přátelsky na mě zamával.

Zastavila jsem. Anežka vystřelila z auta dřív, než jsem stačila vypnout motor. Běžela k němu a pevně ho objala kolem pasu.

„Copak, copak, není ti dobře?“ Ben ji přitiskl k sobě a pohladil po hlavě. „Že jste dnes tak brzo doma ze školy?“

A pak zvedl oči ke mně. Pátravě.

Loudavě jsem k nim došla a zašklebila se. „Anežka ve škole pokousala uklízečku. Do konce týdne je vyloučená z výuky.“ A podívala jsem se na něj tak ostře, jako by za ten kousanec mohl on sám.

Anežka zvedla hlavu a podívala se zelenýma očima přímo do těch jeho – černých, hlubokých.

Ben její pohled opětoval. Na okamžik se do ní zahleděl, mžik, dva… a pak pomalu, se zvláštním pochopením, naklonil hlavu.

„Byla to U’tlun’ta?“

Anežka nakrabatila drobný obličejík a vážně přikývla. A vzápětí se hlasitě rozplakala.

Stála jsem tam a dívala se na ně, na tu jejich něžnou, samozřejmou blízkost. Na pouto, které spolu měli. A s každou vteřinou se ve mně znovu usazoval ten starý, známý pocit: že do jejich světa, toho indiánského, nikdy patřit nebudu. Nešlo jen o původ nebo tradice. Šlo o to, jak věci vnímají, jak rozumějí i nepatrným náznakům, jak chápou neviditelné významy, které já vlastně ani nezachytím.

Jako by spolu komunikovali na jiné úrovni. Téměř telepaticky.

A já zůstávala stát venku, za neviditelným sklem.

Ben Anežku přitiskl k sobě ještě pevněji, jako by ji chtěl schovat před celým světem. Zadíval se přes moji hlavu k vrcholkům Velkých kouřových hor, které se v dálce vlnily v lehkém oparu, a tichounce zašeptal: „Už se nemusíš bát. Děda to zařídí.“

Na malý moment se mi zastavilo srdce. Hlavou mi probleskla absurdní, neodbytná představa Bena, jak zakopává tělo uklízečky hluboko v lese. Udělalo se mi mdlo.

Jenže Ben zvedl Anežku něžně do náruče a bez jediného ohlédnutí se vydal k domu.

„Bezva,“ procedila jsem mezi zuby a s vrtěním hlavy je následovala.

Abyste tomu rozuměli, děda Anežce před spaním vyprávěl děsivé příběhy. Ty jejich, čerokézské. Třeba ten o obrovi, pánu lovné zvěře. Jmenoval se Tsul’Kalu, žil hluboko v horách a střežil všechna horská zvířata. Měl šikmé oči, rychlost jestřába a sílu všech větrů dohromady.

Lovci si ho vážili. Těm, kteří se chovali čestně a lovili, aby neměli hlad — přinášel štěstí. Ale ty, kdo lovili chamtivě, kdo zabíjeli zbytečně… ty trestal.

Jednou putovala údolím skupina mladých lovců. Hlasitě se smáli, popichovali jeden druhého a vychloubali se, že je nikdy žádný duch ani obr nezastaví. A zabíjeli víc zvířat, než potřebovali. Šípy padaly jeden za druhým a zvířata umírala zbytečně.

Rovnováha byla narušena.

Tsul’Kalu to zaslechl. A rozhněval se. Vykročil z hřebene a jedním mohutným skokem se vrhl do údolí. Jeho dopad byl tak mocný, že se země zachvěla a ptáci vylétli ze stromů. Rozmáchl se a vztekle udeřil rukou do velké desky mýdlovce. Kámen se v tom místě prohnul, roztáhl jako měkké těsto — a na jeho povrchu se začaly objevovat zvláštní rýhy. Čáry, kruhy, značky, jaké lidé nikdy předtím neviděli.

Lovci se strachem krčili v trávě, kdysi sebevědomí, teď bledí jako popel.

Tsul’Kalu k nim promluvil hromovým hlasem. Řekl jim, že zvířata nejsou kořistí k marnivému zabíjení, ale součástí světa, který má vlastní řád. Vysvětlil jim zákony lovu — jak mají brát jen tolik, kolik potřebují, a vracet horám úctu za to, co jim dávají.

A přikázal jim, aby ta slova předali stařešinům. A ti zase dalším generacím.

Od té doby se místo, kde jeho ruka udeřila, stalo posvátným.
Lidé mu dnes říkají Judaculla Rock, protože se jej dotkl Tsul’Kalu.

Rytiny na skále jsou stále znamením jeho moci — a připomínkou zákonů, které dal lidu.

A tak se ten příběh vypráví dodnes.
A dokud na skále přetrvávají vyryté znaky, přetrvává i vzpomínka na Tsul’Kalu — na jeho hněv, sílu i moudrost. Lovci si tak stále připomínají, že v horách mají chodit tiše, s úctou k rovnováze mezi lidmi, zvířaty a duchem, který nad nimi bdí.

Kámen, na němž zůstaly stopy jeho doteku, můžete spatřit nedaleko potoka Caney Fork, přibližně šedesát metrů východně od jeho břehu.

Jenže tenhle příběh Anežku nevyděsil.
Ne doopravdy.

Strach, který cítila až v kostech, jí způsobil jiný — ten, který jí děda vyprávěl s tváří tak vážnou, až se zdálo, že je stále skutečný.

Příběh o ženě jménem U’tlun’ta.

Byla to strašlivá ženská bytost, napůl duch a napůl kámen, jejíž pravý ukazovák tvořila dlouhá, ostrá kamenná dýka. Říkávalo se, že žila v nejvyšších hřebenech Velkých kouřových hor, tam, kde se mlha drží i v poledne a ticho se dá skoro nahmatat.

Vypadala, jako by byla celá vytesaná ze šedého granitu. Tvář nehybná a bez emocí. Tělo tvrdé, hranaté. Ale nejhorší bylo, že lovila děti.

Sledovala je celé dny — při sběru kaštanů, při hrách na mýtinách, na úzkých stezkách mezi stromy. Trpělivě, neúnavně, byla jako stín.

U’tlun’ta

Dokázala napodobit hlasy matek, babiček, tetiček.
Volala je, lákala, šeptala, prosila, aby šly blíž.

A když se dítě přiblížilo, jediným rychlým pohybem svého kamenného prstu mu vyřízla játra.
Říká se, že děti ještě stačily doběhnout do vesnice, než padly k zemi — a zemřely.

V lesích prý lidé slýchali její hrubý, táhlý zpěv:

„Uwe-la-na… uwe-la-na…“
(“Jatýrka… jatýrka…“)

Z jater si brala životní sílu, o níž Čerokíové stále věří, že sídlí právě v nich.

Jednoho dne se starší rozhodli svolat velkou radu všech klanů. Přišli lovci, šamani i nejstarší z rodů. A společně se usnesli, že vylákají U’tlun’tu na otevřené místo v horách a tam ji zničí.

Připravili léčku u velké rokliny, která se otevírala do údolí, a nehybně čekali, až se mezi stromy objeví.
Když U’tlun’ta dorazila, lovci se na ni vrhli — ale byla příliš rychlá a jejich zbraně byly bezmocné. Šípy se od jejího kamenného těla odrážely, kopí se lámala, oštěpy po ní jen klouzaly jako voda. U’tlun’ta se smála.
Teprve když šamani vykřikli: „Neútočte na její tělo — udeřte do DLANĚ!“, bojovníci pochopili. Vyčkali, až se rozmáchne svým ostrým kamenným prstem. Její pravá ruka se na zlomek vteřiny obrátila dlaní vzhůru — a jeden z lovců ji zasáhl přímo tam.
U’tlun’ta zakvílela tak strašlivě, až se třásly hory. Její tělo popraskalo, kámen se začal drolit a ona se zřítila k zemi, kde se rozpadla na tisíce ostrých úlomků.

Ale říká se, že v dálce tehdy hlasitě zabědoval jiný hlas — hlas její sestry. A že ta dodnes číhá na děti mezi stromy. Ale je už opatrná.

Anežka po tomhle příběhu nemohla spát. V uších jí pořád zněl hrubý hlas U’tlun’ty, jak zpívá: …jatýrka… jatýrka…
Celé noci seděla u okna, oči dokořán, a sledovala temné obrysy lesů a hor.

Bála se.

A pak to pondělní ráno potkala v setmělé chodbě školy uklízečku. Srazily se mezi řadami kovových skříněk. Anežka běžela na poslední chvíli — všechny děti už byly ve třídách — a tak vyletěla do chodby nepozorně, příliš rychle.

Paní Wrightová však ten den vypadala jinak než obvykle.
Obličej měla potažený slabou šedou vrstvou, jako by na něj někdo nasypal prach z kamenolomu. Pleť působila matně, děsivě. Její ruce, rozpraskané od saponátů, se k Anežce váhavě vztáhly…

A Anežka vykulila oči.

Na jednom prstu žena neměla nehet — ani kloub.
Místo něj trčel dlouhý šedý výčnělek, hladký a tenký, připomínající ostrou kamennou dýku.

Anežce podjely nohy. Padla na zadek a třeštila oči na ten prst, na tu čepel, která vypadala až příliš povědomě.

„Pojď sem, děvenko,“ řekla žena.
Hlas měla… až moc známý.

Byl to hlas tetičky MaryJoe. Stejný tón, stejná intonace.

Anežce se stáhl žaludek.
Zabrala patami o dlaždice a odsunula se ještě dál.

Paní Wrightová přimhouřila oči. Její rty se nepatrně pohnuly.
A Anežka nastražila uši.

A přestože nikdo jiný by asi nic neslyšel, ona slyšela naprosto jasně:

„Jatýrka… jatýrka…“

Dlouhý ukazováček — ten kamenný, s ostřím místo nehtu — se pomalu zvedl a namířil přímo na ni.

Anežka nečekala ani vteřinu.
Vystartovala vpřed — a vší dětskou silou se zakousla ženě do dlaně, jediného místa, kde by šíp zasáhl U’tlun’tu.

Když celý příběh vyšel najevo, Anežku jsme nepotrestali.
Ani jejího dědu.
Upřímně — já vlastně ani nevím, co k tomu dodat.

Ben jen pokýval hlavou, jako by slyšel něco, co dávno očekával, a stiskl Anežce ruku.

„Je třeba být stále ostražitý,“ promluvil tiše. „Nikdy nevíš, kde se může objevit. A škola… škola je pro ni nejlepší loviště.“
Pohladil ji po vlasech.
„Jsi statečná. A jsem na tebe pyšný.“

Pozorovala jsem je a v hlavě se mi honilo tisíc otázek, ale žádná nenašla cestu ven.

Když jsem se šla další den omluvit paní Wrightové a celé jí to vysvětlit — nebo se o to alespoň pokusit — vytáhla pomalu ruce z kapes pláště. Na jednom prstu měla šedou kovovou dlahu.

Byl zlomený.

A na okamžik… opravdu jen na krátký, nepatrný okamžik… se mi zdálo, že na mě pohlédla trochu jinak. Jako by věděla víc, než říkala.

Zamrazilo mě.

Pak ale jen přikývla, unaveně a bez emocí, a řekla, že se to stává.
Že děti holt někdy koušou.

Howgh.