Našla jsem něco dobrého i na Satanovi

Zatímco ostatní se děsí konce světa, já na něm oceňuji, že už nebude potřeba platit složenky. Můj optimismus je totiž natolik zvrácený, že jsem nakonec dokázala najít něco dobrého i na Satanovi.

Celý život bojuji se svým optimismem.

Ne že bych se ho chtěla zbavit. Ani ho kultivovat do nějaké společensky přijatelné podoby. Třeba lehkého pesimismu, abych už konečně zapadla mezi normální lidi, kteří na otázku „Jak se máš?“ odpovídají slovy „Na houby.“

Můj problém je jiný.

Já mám optimismus zvrácený.

Tak zvrácený, že i mně samotné občas připadá trochu podezřelý.

Všechny události svého života totiž automaticky vyhodnocuji jako něco pozitivního. Bez ohledu na to, jak katastrofálně vypadaly v okamžiku, kdy se staly.

Například když jsem si jako dítě během jednoho léta třikrát rozsekla obočí. A pokaždé přesně na stejném místě.

Po třetí návštěvě chirurgického oddělení v Mostě se na mě tentýž lékař podíval způsobem, jakým se člověk dívá na porouchanou pračku, a prohlásil, že asi musím být úplný debil.

Normální člověk by si z takové situace odnesl trauma.

Ale já ne.

A dodnes si myslím, že to bylo úplně skvělé. Protože až napotřetí se mu šití opravdu povedlo a jizva je dnes téměř neviditelná.

A stejné to mám s lidmi.

Nikdy mě nepřitahovali ti dokonalí. Krásní, upravení a bezchybní lidé, kteří vypadají, jako by je každé ráno vybalili z ochranné fólie.

Mně se vždycky líbili ti ostatní. Ti zvláštní a trochu rozbití, které kolektiv označil za podivíny, exoty nebo omyly.

Čím méně byli populární, tím víc mě zajímali. Nikdy jsem nevnímala jejich nedostatky.

Spíš syrovou opravdovost. Protože člověk, kterému život sem tam jednu ubalí, většinou nemá energii předstírat, že je někým jiným.

Totéž platí pro zvířata. Zatímco ostatní obdivovali elegantní chrty, ušlechtilé kolie nebo mazlivé pitbuly, já beznadějně propadala těm, kteří připomínali neúspěšný experiment přírody.

Mopsům a buldočkům.

Psům, kteří funí už při pohledu na schody a jejichž obličej vypadá, jako by ho někdo zapomněl domáčknout do finální podoby. Čím byli podle okolí ošklivější, tím byli pro mě krásnější.

Můj optimismus totiž nefunguje tak, že bych neviděla vady. Já je samozřejmě vidím.

Jen je můj mozek okamžitě přepočítá na přednosti.

Protože zatímco většina lidí hledá světlo na konci tunelu, já jsem schopná najít pozitivní stránku i na tom tunelu samotném. Je v něm totiž sucho, nefouká tam a člověk si tam může v klidu srovnat myšlenky.

Prožitými léty se můj optimismus ještě víc vybrousil.

Podívám se na dům sousedů, kde jsou venku zaparkovaná tři auta a nikoho jsem už dva dny neviděla vycházet. Normální lidi by napadlo, že odjeli na víkend. Ale já neochvějným hlasem prohlásím, že je určitě někdo zavraždil a teď tam leží natažení. Ale že to vlastně vůbec nevadí, protože jen odložili kabátek a ukončili inkarnaci.

Moje rodina se na mě dívá zvláštně.

Matka někdy utrousí, že jsem sluníčkářka a ať jdu s tím optimismem do prdele.

Jednou jsme s kamarádkou ležely na koupališti. Najednou se ke mně naklonila a prstem ukázala na velmi chlupatého chlapa ležícího o dvě deky dál.

Znechuceně sykla: „Fuj, podívej se na něj.“ A otřásla se u toho odporem.

Podívala jsem se a upřímně se usmála.

„Vždyť je nádherný. Víš, jak musí v noci úžasně hřát?“

Kamarádka na mě chvíli mlčky zírala a pak si zaťukala na čelo.

Teď když to píšu, sama vidím, že je to už trošku moc. Ale nemůžu si pomoct.

Zatímco jiní vidí chlupatého člověka, já vidím ekologickou alternativu vyhřívané deky.

Také je pravda, že při každé větší tragédii se moje rodina ujistí, že jsem poblíž. Protože existuje reálné riziko, že nastane konec světa a já na tom najdu něco pozitivního.

Třeba že konečně nebude potřeba platit složenky.

Přiznávám ale, že jsem neměla vždycky na růžích ustláno. Život mi občas pod nohy neházel okvětní lístky, ale rovnou cihly.

Stejně jako každý člověk jsem potkala lidi zlé, závistivé nebo obyčejně kruté. Takové, kteří dokáží přesně vycítit, kam bodnout, aby to bolelo nejvíc.

Po pár slzičkách nastala oblíbená část celého procesu. Nechala jsem se obejmout a optimismus našla právě v chlupaté náruči, která některé ženy tolik odpuzuje.

Dodnes nevím proč, ale nejkrásnější mužská vůně není na krku, ve vlasech ani na zápěstí.

Je uprostřed hrudníku.

Přesně tam, kam si člověk položí hlavu, když už má světa na chvíli dost.

Nadechla jsem se… jednou, podruhé. A najednou se ve mně začalo rozlévat známé teplo. Takové to měkké, příjemné, které vás pomalu vyplňuje zevnitř.

Nedokáže odstranit problémy ani zlé lidi. Jen vám na chvíli připomene, že většina lidí je laskavých. Že existují i lidé, kteří pohladí a jsou tu pro vás, když je právě potřebujete.

A vy je máte doma.

Vlastně úplně nejvíc trpím ve snech.

Mám totiž podezření, že lidské vlastnosti se do snů vůbec nepropisují. Zůstávají stát někde venku před branou vědomí, opřené o plot, kouří imaginární cigaretu a odmítají se účastnit dalšího děje.

A tak si ve spánku zkouším život bez optimismu.

Je to strašný zážitek.

Ve dne dokážu najít něco pozitivního téměř na všem.

V noci se můj mozek promění v sadistického scenáristu, který dostal neomezený rozpočet a zřejmě režíroval film Lidská stonožka.

Vytahuji z hluboké řeky své utopené děti. Kloužu po kamenech, brečím a svírám jejich malá tělíčka v náručí. Stírám jim z tváří vodu, volám na ně a prosím je, aby otevřely oči. A ony je neotevřou.

Jindy pobíhám lesem.

Je šero a mezi stromy zahlédnu svého muže. Kousek ramene, záda. Volám ho a běžím za ním, prodírám se větvemi a zakopávám. A když už to vypadá, že ho doženu, tak zmizí. A já s děsem zjišťuji, že už ho nikdy nenajdu.

Nikdy.

To slovo má ve snech strašlivou váhu.

A pak jsou tu hotelové sny.

Bloudím nekonečnými chodbami obrovského hotelu. Koberce tlumí kroky a já prudce otevírám neznámá čísla pokojů, jeden po druhém. A v každém z nich se na posteli vášnivě miluje milenecká dvojice. Muž nahoře má stejné vlasy jako ten můj. Stejná záda i ruce. Srdce mi vyskočí až do krku. Vběhnu dovnitř a odtrhnu ho od ženy. A není to on.

Probudím se úplně vyčerpaná.

Jako bych celou noc běhala maraton mezi svými strachy.

A potom je tu zvláštní kategorie snů. O Satanovi.

Ta je obzvlášť vypečená.

Nevím, proč si mě moje podvědomí vybralo právě jako člověka, kterému bude ďábel dělat noční návštěvy, ale děje se to překvapivě pravidelně.

Probudí mě pocit, že si někdo sedl vedle mě na postel. Matrace se prohne, deka nepatrně napne. Strnu a téměř se mi zastaví srdce. Ani nedýchám. Maličkou škvírkou ve víčkách zahlédnu siluetu sedící postavy.

A okamžitě vím, kdo to je.

Satan. Ďábel. Lucifer, chcete-li.

A upřímně řečeno, vyděsím se o maličko méně, než kdyby tam sedělo s žhnoucí tváří moje dítě a proneslo: „Mami, děsně mě bolí ucho.“

Měsíční světlo dopadá na jeho tvář.

A nastává problém. Protože je nádherný. Takovým tím nespravedlivým způsobem, kdy člověk chápe, proč se kvůli němu v historii rozpadaly říše.

Má jemné rysy a tmavé oči. A tvář skoro tak krásnou, jakou měl Alan Delon za mlada.

Podívá se na mě. A mrkne.

Trošku se uklidním a nadechnu.

A přesně v té chvíli zvedne ruku. Teda spíš pařát, obrovský, znetvořený, obsypaný hnisavými boláky a kusy odpadajícího masa.

Položí mi ho na bok a pohladí mě. Cítím, jak se pod jeho dotykem lehounce prohne deka.

Což je mimochodem detail, který mě ve snech děsí nejvíc. Ne to, že je tam Satan. Ale že tam naprosto správně funguje fyzika.

Pak se usměje a jeho tvář se začne měnit. Pomalu. Kůže tmavne, rysy se deformují a krása mizí. Oči se začínají propadat do stínu a ústa se začnou otevírat.

Pořád víc a víc. Až nakonec nevidím nic jiného. Jen obrovská, nekonečná, temná ústa.

A uvnitř víří duše. Mrtvé, zlé, pokřivené. Nenávistně na mě pokřikují, jiné se jen smějí. A já některé z nich dokonce poznávám.

V tu chvíli se probudím zalitá potem a srdce mi buší jako splašené.

Několik minut zírám do stropu.

A pak se ozve můj optimismus. Ten nezničitelný idiot.

A řekne: „Ježíši, ten byl ale hezkej!“

Když nad tím přemýšlím, možná právě proto jsem přes den takový optimista.

Můj mozek si totiž všechny katastrofické scénáře odbývá v noci.

Zatímco ostatní lidé spí a odpočívají, já zachraňuji mrtvé děti, hledám ztracené manžely, kontroluji obsazenost hotelových pokojů a přitahuji Satana.

Když pak ráno vstanu, podívám se z okna a řeknu si:

„Dneska je vlastně krásný den.“

Protože ve srovnání s tím, co jsem právě prožila ve spánku, je krásný skoro každý.

Tak ať máte hezký den.

Howgh.