Můj bratranec utekl do Ameriky. Geny si vzal s sebou

Můj bratranec utekl do Ameriky, třikrát se oženil, několikrát přišel o peníze kvůli ženám a párkrát skončil ve vězení. A čím víc o něm přemýšlím, tím jasněji vidím, že v naší rodině se už po generace dědí hlavně průšvihy.

Můj bratranec žije v Americe, na ostrově Martha’s Vineyard, už skoro třicet let.

Začínal tam od nuly — dělal pomocné práce na stavbách, tahal materiál, spal po podnájmech a bral všechno, co přišlo. Postupně se vypracoval na majitele vlastní stavební firmy. Koupil dům, loď, několikrát vydělal velké peníze, několikrát o ně díky ženským přišel a pokaždé začínal znovu.

Za těch třicet let stihl tři manželství, tři rozvody, čtyři děti a pár nocí v cele po divokých rvačkách. Jeho život nikdy nepůsobil uhlazeně ani spořádaně, ale vždycky v něm byla zvláštní houževnatost — schopnost všechno ztratit a stejně se znovu postavit na nohy.

Česky dnes umí jen jeho nejstarší syn.

Je to jen díky dědovi, který za nimi pravidelně létal a na děti odmítal mluvit jinak než česky. Pravda, Darienovou češtinou by se asi žádný jazykovědec neoháněl ani nechlubil. A když tam jednou přijel na návštěvu můj syn a opatrně se ho zeptal, jestli vůbec umí česky, dostal okamžitou odpověď:

„Ne asi, čuráku.“

A tím bylo jazykové nedorozumění definitivně vyřešeno.

V manželství se bratranci příliš nedařilo.

Za ty roky vystřídal ženy různých národností i povah – a vždy to končilo bouřlivě, bolestivě a draze.

Nejpozoruhodnější byla asi jeho prostřední žena, Ukrajinka, která na Martha’s Vineyard přijela za prací. Seznámili se rychle, zamilovali ještě rychleji a vzali se téměř filmově — bosí na pláži při západu slunce, s lahví dobrého vína a představou, že tentokrát už to konečně vyjde.

Jenže život měl, jako obvykle, jiný scénář.

Po čase vyšlo najevo, že zatímco můj bratranec přes den stavěl domy bohatým Američanům, jeho žena po nocích tančila u tyče a občas nabízela i služby, které se do manželského slibu tak nějak úplně nevejdou. Celá situace získala ještě absurdnější rozměr ve chvíli, kdy se ukázalo, že její vlastní bratr funguje zároveň i jako její pasák.

Bratranec tuhle informaci přijal přesně tak civilizovaně, jak se od něj dalo čekat.

Následovala rvačka, několik rozštípaných kusů nábytku, monokl na ženské tváři, policejní zásah, a nakonec i krátký pobyt ve vězení. Další americký sen se mu rozpadl pod rukama — a další kapitola jeho života skončila stejně divoce, jako začala.

A tím se pomalu dostáváme k naší rodině.

Tedy k podivuhodnému genetickému vybavení, které se po generace skládalo z lidí, o kterých rozhodně nemůžeme říct, že by patřili mezi klidné, spořádané a předvídatelné občany.

Upřít se jim nedá, že nudní… nebyli nikdy.

Konvenčnost považovali za osobní urážku a život brali jako disciplínu, ve které je potřeba mluvit důrazně, tvrdě pracovat a často běžet hlavou proti zdi.

Sílu těchto genů naši předkové průběžně vylepšovali sňatky s rodinami, jejichž temperament, hlučnost a životní energie, dokázali tu jejich ještě několikanásobně přebít.

Vznikla tak rodová linie, která nikdy nežila potichu a prožívala všechno, řekněme, tak trochu víc naplno.

A celkem se dost divím, že my, jejich potomci, ještě pořád chodíme po dvou.

Abych jim ale nekřivdila, měli také vlastnosti, díky kterým přežili každou dobu. Byli mimořádně pracovití, houževnatí a neobyčejně schopní ve kšeftu.

Peníze uměli vydělat téměř z čehokoliv a instinktivně poznali, kudy vede cesta k zisku — i jak se dá elegantně očůrat systém, ať už měl podobu monarchie, socialismu nebo kapitalismu.

Bohužel to mělo jeden háček – muži v rodině měli jeden společný rys: hodně pracovali, hodně pili, hodně zpívali a milovali ženy.

A ženy – k jejich smůle i radosti – milovaly je.

Jenže tahle rovnice měla odjakživa předvídatelný konec. Zbyly nám jen silné historky, holý zadek a naprostá absence rodinného majetku.

Tento scénář se v rodině objevoval s děsivou pravidelností.

A s každým narozením syna, překrásného a dobře naladěného, si matky a babičky dojatě oddychnou, že tohle už bude konečně ten pravý „lev“.

Silný, moudrý a zodpovědný muž, který prolomí rodinné prokletí, nebude se prát po hospodách, nezamiluje se do průšvihu v lidské podobě a dokáže si vydělané peníze taky někdy ponechat.

Chvíli tomu všichni doopravdy věří.

Jenže pak chlapec vyroste, začne zpívat po třetím pivu, zamiluje se do první krásné číšnice s problémovým charakterem a s odzbrojujícím úsměvem jí odevzdá všechny svoje peníze, aby pohostil celou hospodu.

A rodina si může odškrtnout další úspěšně dokončenou generační smyčku.

Nevím, jestli se dá rodová karma vůbec někdy splatit. Zdá se totiž, že některé věci se v rodinách nepředávají výchovou, ale rovnou krevním oběhem.

Ale pravdou zůstává, že u nás se na čas chlapci rodit přestali.

Jako by si osud, po všech těch rvačkách, hádkách a rozvodech řekl, že je potřeba na chvíli změnit obsazení. A tak přišla generace žen.

Silných a nezávislých. Krásných a schopných. Náruživých. Na první pohled to vypadalo, že se rodinné dějiny konečně začínají uklidňovat. Dokonce se zdálo, že si začaly vybírat i lepší muže.

Klidnější. Spolehlivější. Takové, kteří nepřijdou domů ve tři ráno se zakrváceným obočím a geniálním podnikatelským plánem zároveň.

Jenže časem se ukázalo, že ani tohle není cesta ven.

Protože obyčejní a předvídatelní partneři nikdy dlouho neobstáli. Vedle mužů, kteří chodili včas spát, neutráceli výplatu po hospodách a neměli žádné tragické tajemství, začala být po čase příšerná nuda.

A tehdy se znovu ukázalo, že geny se z krve zkrátka vyprat nedají.

Můžete je převléct do slušných šatů, posadit ke správnému stolu, naučit je vydělávat, studovat nebo mluvit tišeji — ale někde hluboko pořád trpělivě dřímají a čekají, komu se připomenou.

Stačí jedna osudová láska, jedna sklenička navíc, jeden impulzivní nápad ve dvě ráno — a rodinné dědictví se znovu probudí v celé své kráse.

A víte co?

Já tu svoji rodinu stejně miluju.

Se všemi průšvihy, bouřlivým smíchem, nešťastnými láskami i geniální schopností proměnit obyčejný večer v historku, kterou si budeme vyprávět dalších dvacet let.

Protože pod vším tím chaosem ti lidé byli živí.

Vždycky měli srdce na dlani, nebyli chladní ani vypočítaví. Milovali naplno, nenáviděli naplno, pracovali naplno a stejně naplno všechno pokazili.

A já nejspíš nejsem o nic lepší.

Taky jsem poctivě přispěla svojí troškou do mlýna rodinné nekonvenčnosti. Směju se moc nahlas, občas dělám nádherně iracionální rozhodnutí a některé své životní kroky bych při troše soudnosti - pravděpodobně nikdy neobhájila.

Jedinou věcí jsem si ale naprosto jistá: v určitých situacích jsem úplně stejně jeblá jako oni.

A možná právě proto je nikdy nedokážu nemilovat.

Howgh.