Kulový blesk - aneb Nedám ti svůj hrnec!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains. Indiáni jsou pověstní svojí mlčenlivostí. Tak přesně ta mi leze děsně na nervy.

Když říkám, že mi indiáni lezou na nervy, neznamená to vůbec nic. Já jim na nervy lezu taky.

Doufala jsem, že se od nich naučím rozvážnosti a mlčenlivosti, a přestanu být nedočkavá a zbrklá.

Tak to se nestalo. Já mám prostě neklidnou žilku.

A co mi leze na nervy úplně nejvíc je jejich pověstná mlčenlivost.

Indiáni, mající všechny potřebné informace o čemkoliv, nemají potřebu šířit je dál, a nedovíte se od nich vůbec nic.

Neříkám, že sbírám drby, jenom mě zajímá, co je nového.

Když tuhle otázku položíte indiánovi, hluboce se zamyslí a pak zavrtí hlavou ze strany na stranu.

Není nic nového. A dál už to pokračuje jako v té pohádce.

Zeptám se svého tchána Bena, proč má zavázaný palec.

„Spálil jsem se.“

„Od ohně?“ Zeptám se účastně.

„Od ohně.“ Odvětí Ben.

Všimnu si, že má na jedné straně obličeje upálené vlasy a obočí.

„To byl asi velký oheň, že jo?“

„Jooo.“

Oheň ve mně vzplanul stejně mohutně a jeho plameny vyšlehly vysoko k nebi.

„Snad někde nehořelo?“ Udržela jsem se a silou vůle uhasila co se dalo.

Ben pokrčil rameny a hlasitě potáhnul nosem.

Takže hořelo.

„A kde? Snad ne v rezervaci?“

„Jooo, joooo.“ Zamručí Ben.

Nevěřícně zírám na svého tchána v očekávání, že snad bude pokračovat.

Ben si líně zívne.

„Dozrávají maliny. Ještě tak den, dva.“

Někdy si říkám, že ho vezmu pánví po hlavě a bude klid.

Té noci, totiž v rezervaci opravdu hořelo. A to není všechno.

Shořely dvě chaty, Mona porodila chlapečka venku na mokré trávě, a indiáni po mnoha letech viděli kulový blesk.

Není to zrovna málo, na Benovo: „Jooo, joooo.“

-------------------------

Předchozí večer se totiž rychle setmělo.

Bouřkové mraky, temné a hrozivé, zakryly celé nebe a nenechaly mezi sebou jedinou skulinku, kterou by se prodral alespoň slaboulinký paprsek světla, klidný to příslib bezpečného spánku.

Mona, čerokézská dívka, právě čekající svého prvního potomka, vařila večeři pro svého milovaného muže, který se měl po desáté vrátit z odpolední směny ve městě.

Dítě už přijde na svět brzy. Mona byla nemotorná, otékaly jí kotníky a prsty, a přesto se stále usmívala na svět. Byla totiž šťastná.

Zamíchala maso v hrnci a přihodila pár pokrájených rajčat a paprik. Zasmála se.

Do hrnce už přes břicho skoro nevidí.

A pak se rozpoutalo peklo. Okolní vzduch strnul na pár vteřin napětím, všechno ztichlo, a najednou se zvalo nečekaně hluboké a mručivé zaburácení hromu. Bylo tak silné, až Mona nadskočila.

Dlouhé blesky protnuly oblohu. Byly jich desítky a děsivě nasvěcovaly venkovní krajinu, až to vypadalo jako za jasného letního dne.

Spustil se prudký déšť, bičoval trávu a zem, divoký vítr ohýbal keře a stromy.

Po chvilce všechno jako mávnutím proutku utichlo. Mona otevřela obě křídla velkého kuchyňského okna.

Vzduch voněl čerstvě a jiskřivě ozónem, jeho vlhkost ji škádlivě polechtala v nose.

Do hrnce právě přidala hrst sušených bylinek, když za sebou zaslechla slabounké bzučení.

Otočila pomalu obrovské břicho za zvukem a leknutím strnula.

V kuchyňském okně visela volně v prostoru žlutá, zářivá koule. Velká byla asi jako menší meloun.

Koule pomalinku nadskakovala a sršela kolem sebe slabounkými, dychtivými jiskrami.

Vypadala jako malinkaté slunce, zvědavé a natěšené prozkoumat lidské obydlí.

Mona se šokem ani nehnula.

Zato koule se přestala ostýchat a lehounkým, plynulým pohybem vpřed plula prostorem směrem ke sporáku, a cestou si tichounce bzučela.

Mona rychle přiklopila hrnec pokličkou a vypnula sporák. To tak, nechat si zničit večeři.

Koule pomalinku ve výšce dívčiny hlavy obkroužila místnost a pak se zastavila přímo uprostřed. Vyčkávala.

Mona si ochranitelsky položila obě ruce přes břicho.

„Co chceš?“ Zašeptala.

Koule poskočila, zasršela a otevřenými dveřmi z kuchyně vplula do obývacího pokoje.

Mona ji následovala jako očarovaná.

Koule pečlivě obkroužila útulně zařízený prostor, a na chvilinku setrvala u hořícího krbu, aby do sebe nasála energii z plamenů ohně. Viditelně pookřála a netrpělivě poskočila.

A pak se obrovskou rychlostí rozletěla podél zdí. Kroužila stále dokola, rychleji a rychleji, nabývala na síle a divoce žhnula.

Nejdříve chytily záclony a závěsy, potom vyšívané polštářky a deky, a nakonec vzplanula sedačka, křesílko i malý obdélníkový koberec. Mona měla pocit, že všechno vzplanulo téměř současně, v jednom jediném okamžiku.

Pozpátku vycouvala z místnosti a fascinovaně zírala na šlehající plameny, které tak vášnivě olizovaly její pečlivou rukou zařízený, milovaný domov.

Koule, viditelně rozdováděná a zářící, se najednou prudce zastavila a nedočkavě natočila směrem k Moně. Koukáš co?

Jenže Mona už na nic nečekala.

Kachním krokem se rozeběhla ke sporáku, popadla horký hrnec s večeří, a láskyplně jako děťátko ho pevně přitiskla k sobě.

Alespoň něco z domova zachrání.

Koule se nespokojeně zavrtěla ve vzduchu.

„Jo, tak ty chceš můj hrnec?“ Zašeptala výhružně Mona a přitiskla si ho k tělu ještě pevněji.

Koule zasršela.

Místností se začal v dlouhých cárech šířit dým z obýváku.

Monu bodlo prudce v podbřišku, a po nohou se jí rozlil hřejivý pocit. Snad hrnec nevylila.

Podívala se směrem dolů, ale přes obrovské břicho neviděla vůbec nic.

Věděla, že musí utéct a to hned.

Koule, která zřejmě zachytila dívčiny myšlenky, sjela níž, kousek nad podlahu a projela Moně těsně kolem lýtek. Dívka ucítila palčivé horko a v nose ji zaštípal zápach spáleniny.

Nejrychleji jak byla schopna, s hrncem pevně přitisknutým k břichu, vyběhla kuchyňskými dveřmi ven z chaty. Koule vylétla za ní v těsném závěsu.

Mona se s křikem rozběhla k nejbližší chatě, kde bydlela její sestřenice Libby.

Libby zaslechla zvenčí hlasitý dívčí křik a podivné zvuky.

Udiveně otevřela dveře, a dovnitř proletěla ječící Mona s hrncem v rukou, a přímo za ní se vzduchem blížila žhavá koule.

Libby na nic nečekala. Dveře jediným prásknutím přirazila a přitiskla se tělem těsně ke zdi.

Koule proletěla zavřenými dveřmi a vytvořila v nich dokonale okrouhlý, doutnající otvor. Syčivě pokračovala chodbou dál do chaty a nasupeně zapalovala všechno, co jí přišlo do cesty.

To už se kolem hořících chat seběhli indiáni a začali hasit, co se dalo.

Křičící Mona proběhla chatou a zadními dveřmi vyběhla ven, kde se po zádech svalila do mokré trávy. V natažených pažích vysoko nad hlavou držela svůj drahocenný poklad. Hrnec s večeří.

Ulehčeně vydechla.

Hrnec opatrně a skoro něžně položila do trávy a rozrušeně se dívala kolem sebe, jestli nezahlédne kouli.

Koule prudce vyletěla z chaty a na místě se zastavila. Obezřetně se pootáčela do všech světových stran.

Mona se přikrčila do trávy a břichem přilehla stále ještě teplý hrnec.

Koule s sebou smýkla prudce doprava a zamířila mezi vysoké kmeny borovic. Stromy se děsem hlasitě nadechly. Koule jim laškovně polechtala visící větve, sem tam utrousila pár žhavých jisker, zabzučela a rozhořčeně zmizela mezi stromy v lese.

Mona nevěřícně zavrtěla hlavou a hlasitě vydechla úlevou. A pak se převalila na bok, oběma rukama pevně objala hrnec, přikrčila nohy a mohutně zatlačila. Děťátko z ní vyletělo lehounce jako pírko, a svezlo se s mlaskavým zvukem do vlhké trávy.

Mona se přivřenýma očima dívala na hořící chaty, a na indiány, usilovně se snažící uhasit jejich skromný majetek.

Novorozený chlapeček se lítostivě rozplakal do zvuků noci, ale jeho nářek zanikl v horečnatém pobíhání lidí a hlasitém praskotu hořícího dřeva.

Na prašné cestě se zablýskly reflektory přijíždějícího auta. Mona poznala chraplavý zvuk jejich otřískané Toyoty a levý reflektor, trošinku přisleplý.

Srdce ji poskočilo. Sonny už je doma!

Radostně se usmála a po hrudi se jí rozlil hřejivý pocit.

Však bude mít radost, dneska je krásný den. Čeká tu na něho prvorozený syn a dobrá večeře.

A mají všechno, co potřebují.

Howgh.