Ještě pořád se bojíš smrti?

Indiánský příběh o tom, jak jsem se přestala soustředit na bouli v trenkách. O západech slunce, které jsou malou smrtí a o tom, jak se dívat srdcem. Howgh.

Pokud bych naposledy měla spatřit něco krásného a umřít, bude to západ slunce.

Indiáni západy slunce milují. Připomíná jim plápolající oheň, mocnou a strhující energii, která je chytá za srdce a dodává jim životadárnou jiskru.

Při pohledu za mizící zářivou koulí cítí svíravý stesk a dojetí, silné a srdcervoucí, které vychází odněkud z jejich duše.

Západy slunce jsou pro všechny bytosti velmi dojemné. Za obzor odchází a zapadá to nejdůležitější co máme a bez kterého nepřežije vůbec nic.

Indiáni si vypráví, že kdysi dávno při každém západu slunce vše živé plakalo, lidé i zvířata, rostliny smutně svěsily hlavu a jiskra života mizela i z tekoucích řek. Vyjde ráno slunce znovu? Zazáří a zahřeje studenou zemi? Nebo všechno zahalí temnota a chlad?

Lidé uléhali ke spánku s obavami. Snad je ráno probudí sluneční paprsky a svět bude v pořádku.

Slunce při každém západu naposledy pohladilo lidské tváře, obejmulo děti, rostliny, zvířata, pozlatilo zelené špičky stromů, polaskalo stříbrné vrcholky hor a láskyplně se odrazilo od křišťálově čistých potoků a řek. Však já ráno přijdu zase.

Nemohlo si nevšimnout obav, které zahaloval temný stín přicházející noci.

Nemůžu odcházet takhle, všechny to bolí. Udělám z každého odcházení nevídané představení, bude tak krásné a ohromující, že ho budou chtít vidět všichni zas a znova. Každičký den.

Bude plné naděje a krásy, příslibů a života. Lidé mě budou vyprovázet s krásou v očích a srdci.

Následující večer slunce opět pohladilo lidské tváře a políbilo vrcholky hor. A potom načechralo obláčky mraků nad obzor do roztodivných tvarů a shluků, paprsky obejmulo každičký z nich a rozzářilo je paletou oranžové a žluté, přidalo záblesky růžové a rudé. Rychle sáhlo k měsíci a půjčilo si stříbřitý nádech svitu hvězd, kterým poťupkalo jejich okraje. Naposledy ten den vydalo proud zářivé energie, zatlačilo až celé zbrunátnělo, zrudlo a protkalo purpurovými paprsky vše kolem sebe, kam až dosáhlo. A pak úplně tichounce zaplulo za horizont.

Lidé vydechli nad tou nádherou. Obejmula jejich srdce a duše. To musíme zítra vidět znovu, zašeptali. Slunce je silné a miluje nás. Nezemře tam za obzorem, ráno pro nás vyjde zas.

Každé odcházení, když je krásné dává naději.

Lidé jsou západem slunce fascinováni dodnes. Vídáme ho každý den, a přesto je pokaždé jiný. Je to závěrečné představení, polibek na dobrou noc, je v něm síla i krása stvořitele.

Mě západy slunce nikdy moc nebraly. Bála jsem se noci, tmy. Chtěla jsem, aby slunečný den byl napořád, aby slunce nikam neodcházelo. A navíc, v noci přece vylézají upíři.

A pak jsem v New Yorku ulehla do indiánské náruče Tammyho a nejradši bych v ní zůstala až do smrti.

Tak jo.

Náruč až tak důležitá nebyla, ovšem životadárná energie, kterou do mě vléval současně s jiskřivým pohledem a žhavými polibky, byla neoddiskutovatelná. Nabíjel mě a vléval novou krev do žil, cítila jsem mocnou sílu, která mě zachvacovala a doplňovala prázdná místečka v těle. Po každém sexu jsem se hlasitě a dlouho smála, samozřejmě, že ne Tammymu, ale byl to důsledek absolutního uvolnění, svobody a štěstí.

Tammy na mě spokojeně zíral.

„Podáš mi pití?“, zašeptala jsem a natáhla ruku k nočnímu stolku.

„Jasně, já jsem totiž váš vazal, osobní komorník a sluha, ó Slovutná!“, zasmál se Tammy a cvrknul mě do nosu.

„To těžko, to byli na královských dvorech převážně eunuši, a to se o tobě rozhodně říct nedá!“, ušklíbla jsem se a vyplázla na něj jazyk.

Tammy mi vrazil do ruky skleničku s pitím, až jsem si romanticky polila celé břicho a řekl: „Rychle to vypij a jdeme na střechu!“

Prudce jsem se přetočila na břicho, na jeho půlku postele, přece si neumokřím tu svoji a zakňourala jsem:

„Nejdu na střechu, jsem děsně unavená, a navíc brzo bude tma. A vylézají upíři.“

„Z čeho tak ty můžeš být unavená, když tady všechno oddřu.“

„Však jsi taky vazal a osobní komorník.“, zasmála jsem se.

Tammy na mě hodil jeho košili. „Dělej! Než zapadne slunce!“ A plácnul mě po holém zadku.

A tak jsme bosí vyběhli po schodech do nejvyššího patra budovy. Tammy stáhnul žebřík ze zdi a zatáhnutím za tyčku otevřel světlík na střeše. Kovové stupínky mě zábly do nohou a pod košili taky dost táhlo. Tammyho ruka se vysunula z otvoru a vytáhla mě nahoru na střechu.

Před očima se mi otevřel nový svět.

Tichý a neskutečný. Takový, jaký vidí jenom ptáci.

Nebe nad okolními domy, nad horizontem, bylo zářivě rudé, protkané žhavými nitkami nasvícených mraků. Mumraj ulic pod námi zněl tlumeně, vypadal vzdálený a malý. Výškové budovy v dálce vypadaly majestátně a jako z jiné planety. Oranžové sluneční paprsky se odrážely v jejich skleněných plochách a zářivě se třpytily. Vypadaly, že hoří jasným plamenem.

Sedli jsme si na plošinu, zády se opřeli o cihlový komín a dívali se nad obzor.

Slunce už bylo hodně nízko, pulsovalo ze sytě oranžové do temně rudé.

Opřela jsem si hlavu o Tammyho holé rameno a naše ruce se protkly.

Jeho tělo, oblečené jen do trenýrek, nasvícené rudým světlem, mělo stejný nádech a dokonale ladilo s nebeskou scenérií. Moje, porcelánově bílé, zářilo do dálky a vypadalo téměř rušivě.

„Je to krása, viď?“, zašeptala jsem a oči mi zabloudily k Tammymu rozkroku. Už abychom byli zase zpátky v pelechu.

„Ty se vůbec nedíváš.“, řekl tiše Tammy.

„Dívám.“, zavrtěla jsem hlavou, „Je to jako vždycky, prostě krásný západ slunce.“

Tammy pevně stiskl moji ruku.

„Díváš, ale nevidíš.“

Trochu jsem se zastyděla a přestala se soustředit na bouli v trenýrkách.

„Víš, mě doma učili, že západ slunce je důležitý. U nás ve vesnici se v tu chvíli všechno zastavilo a ztichlo. Lidé, zvířata i stromy. I vítr utichl. Hory na obzoru strnuly ve zvláštním očekávání. Všimla sis někdy jaké je v přírodě při západu slunce ticho? Jako by přestal existovat čas a zavládlo bezčasí. Slunce si tak vyžádalo pozornost nás všech, abychom si uvědomili, jak moc je pro nás důležité. Abychom vnímali krásu, která je podstatou nás všech. Je to směs zvláštních citů, která vychází přímo z našeho srdce. Je to prapůvodní součást všeho živého i neživého, je to připomínka nejčistší podstaty v nás. Mít krásu v srdci. Vzpomenout si, že i my jsme její esencí a se stejným pocitem s jakým se díváme na západ slunce, dívat se i na všechno kolem nás. Uchovat si tu krásu, lásku a sounáležitost, soucit a dojetí, mocnou sílu, která nás prozáří.“

A otočil ke mně hlavu a podíval se mi do očí.

Chtěla bych říct, že jsem někdy v životě už něco podobného zažila. Ale ne.

Tammyho oči byly stále temné, ale přesto zářily. Svítily miliony jiskřiček, rudých, zlatých a žhnoucích, jako slunce zapadající za obzor. Vycházela z nich krása, něha a láska a mohutná energie. Vpíjela se a objímala nejen mě, ale i komín za mnou, okolní domy, ulice, moře i celý svět. Objala a prozářila každičkou buňku v mém těle, vzbudila ji, polaskala a řekla „ŽIJ!“.

Dívala jsem se do Tammyho očí a cítila energii slunce, vesmíru, zvláštní bezčasí, kdy vteřina trvá rok a možná i věčnost. Náhle jsem byla Tammy, byla jsem sluneční paprsek, byla jsem žhnoucí energií, která všechno propojuje. Poprvé v životě jsem zažila, jaké je to být součástí všeho, být čistou energií, bez tíže hmotného těla. Procítila jsem energii vesmíru.

A pak slunce zapadlo a nastala tma.

Vydechla jsem.

„Ježíši, to bylo nádherný..“

„A zítra to můžeš zažít zase.“, zašeptal Tammy. „Stačí se jen dívat.“

A položil si moji ruku na rozkrok.

Když jsem později přišla mezi indiány, fascinovaně jsem se na západ slunce dívala společně s nimi. Nezáleží jim na tom, aby správně nazvali, co vlastně dělají. Oni se nedívají, ale prociťují. Ale komu záleží na správném pojmenování. Dívají se srdcem.

Začala jsem se dívat na svět stejným způsobem. Nejdřív na Tammyho, potom na svoje první dítě, na Bena, na ZeePee, na lidi v mém okolí, na celý svět.

Když se díváte tímto způsobem kolem sebe, svět se vám zdá tak nějak lepší. Jako byste na něj hleděli odněkud z vesmíru, prizmatem slunce, které stejně tak láskyplně prozáří mrtvou srnku, pytláka i novorozené mládě.

Jednou jsme při západu slunce seděly s prababičkou ZeePee na terase našeho domu. Vrcholky stromů a hor zářily, naše miminka, dvojčata, si přestala na zemi na dece hrát a upřeně zírala nad obzor.

ZeePee mě chytila za ruku. „Ještě pořád se bojíš?“, řekla tiše.

Zhmotnila jsem v sobě svoje strachy. O děti, o Tammyho, o Bena a ZeePee, o zvířata, stromy, o sebe, o tenhle svět.

Zadívala jsem se rychle na děti, na jiskřičky slunce v jejich tmavých očích a kousla se do rtu.

„Tammy ti ukázal, jak se dívat na západ slunce?“, řekla ZeePee a nespouštěla oči z obzoru.

„Ano. Kdysi dávno, ještě v New Yorku. Seděli jsme na střeše domu a sledovali západ slunce. Bylo to nádherné.“

„Tak proč se pořád bojíš smrti?“, řekla ZeePee a potáhla z cigarety.

Trochu jsem znejistěla.

„Ano, jistě, západ slunce je vlastně taková jeho malá, každodenní smrt.“

„Ne jeho, naše.“, zašeptala ZeePee.

„Proč naše?“, vyhrkla jsem a přejela starostlivým pohledem kluky. Snad jim nic nehrozí.

Ostražitě jsem se podívala po nebi a za sluncem.

„Tammy ti neřekl, že při každém západu slunce, když se s ním propojujeme, odchází malá jiskřička energie z nás a připojuje se k němu?“, Zeepee se plaše usmála.

Vyskočila jsem a sedla si k dětem na deku. Rychle jsem každou rukou přiklopila jejich oční víčka.

Chlapci se nespokojeně zavrtěli a zakňourali.

„Víš, dáváme mu tak sílu, aby ráno vyšlo znovu, zářilo a prohřívalo svět. Každý večer z nás malá část odchází, postupně, den po dni. Připojuje se ke slunci, k jeho energii, k vesmíru. Postupně se k němu přemísťujeme a stáváme se tak součástí hvězd. A smrt, to je vlastně jen poslední jiskřička energie, ta úplně poslední, která se ke slunci připojí. Je to krásné a vůbec ne smutné, jak si lidé tam u vás myslí. Vždyť většina naší energie už je tam nahoře, září dolů a prohřívá. Dává sílu kořínkům, život stromům a jiskru vodě. Jsme stále naživu.“

Sundala jsem ruce z chlapců a nechala je dívat na západ slunce.

Ve snědých tvářičkách se jim rozlil spokojený a vědoucí výraz. Oči jim zářily a já si představila miniaturní jiskřičky životní energie, jak z nich pomalinku odcházejí a připojují se ke slunci.

Aby ráno mohlo vyjít znovu a zažehnout tak další život.

Howgh.