Jak mi pánbůh skočil pod kola

Ať věříme v Boží království anebo ne, nastanou situace, kdy náznaky čehosi, co nás přesahuje, nemůžeme dále přehlížet. A zasáhnou nás o to hlouběji. A tak mi pánbůh skočil přímo pod kola.

Boží přikázání jsou v dnešní společnosti chápána jako archaická a dávno překonaná doporučení, která měla nám, slabému a hříšnému lidstvu, pomoci k dosažení a spočinutí v Božím království.

Západní společnost je využívala především k posílení společenských mravů, neboť většina z nich vymezuje základní mezilidské vztahy.

Jednoduše řečeno, přikázání nám měla poskytnout životní řád.

Tyto směrnice, kterým jsme se v dětství pochechtávali, a naopak nám jejich pravý opak připadal velice lákavý, především nesesmilníš, cti otce svého a matku svou, nepožádáš manželky bližního svého a pamatuj na den odpočinku, nabývají v dnešní době jiný rozměr.

Pýcha je zdravé sebevědomí, pokora slabostí, smilstvo měřítkem sebehodnoty, hněv je správnou reakcí na odlišný názor druhých, závist je bojem o spravedlnost a lenost zaslouženým odpočinkem.

Modlami jsou hvězdy šoubyznysu, okrádání je přirozenou součástí zdravé ekonomiky, neúcta k tradici vítezstvím zdravého rozumu, skromnost je malost, a víra v Boha, jen pošetilým a ničím nepodloženým doufáním, které si dnes dovolí hlasitě projevit málokdo.

Těžko říct, zda moderní společnost dnes ještě o Boží království stojí. Zda si uvědomuje, že je smrtelná a že peklo, které prožíváme, není jen tady na zemi. Že existuje cosi, co nás hluboce přesahuje, a když je nám nejhůř, všichni do jednoho, to nehmatatelné, ignorované a vysmívané, úpěnlivě a od srdce, pokorně prosíme.

Já v boží sílu a pomoc věřila vždycky.

Během života se ke mně dostávala formou slabounkého pohlazení, lehounkého přistrčení a vždy to bylo nenápadné, jemné, stejně tak jako moje víra. A já si v duchu říkala, no, skoro to vypadá, že mě má pánbůh rád. A možná, že ve skutečnosti byly i boží pomocí ty drsné kopance a kotrmelce, které mě potkávaly a já je s neochvějnou jistotou přičítala té druhé straně.

Nevím, zda se moje víra nějak změnila, zesílila, zmohutněla anebo jsem o ní začala pochybovat, ale minulou neděli mě boží pomoc a přítomnost zasáhla tak okatě, ale tak okatě, až jsem si toho všimla i já a nemohla se tvářit, že je to jen pouhopouhá náhoda a prachobyčejný souběh událostí.

Boží pomoc se mi připomněla, ačkoliv jsem o ni nežádala, nemyslela na ni a žila v obyčejném koloběhu podzimních dní, mlhy a brzkého stmívání.

A tak mi v neděli večer, za hluboké tmy, skočil pánbůh pod kola. Pod kola mého vozu.

Samozřejmě, že to nebyl on ve své pravé podobě, i když těžko říct, která to je. Ale tentokrát to byla menší srnka. Zřejmě na mě v příkopě mezi lesy a polem čekala dlouho, protože jsem měla zdržení a vracela se pro pytel ledu, do drinků, abychom byli lehce nestřídmí.

Nakonec však v dálce spatřila světla mého vozidla, odpočítala vzdálenost, čas i rychlost, statečně se nadechla a skočila mi přesně pod kola. Nejela jsem moc rychle a hned jsem zabrzdila, nebohé zvířátko jsem však pár metrů sunula před sebou. Rychle jsem vyskočila z auta, srnka na nohy a odběhla do pole, kde si lehla. Vyběhla jsem směrem k ní, jenže ona vstala a běžela směrem k lesu.

Na autě a silnici krev nebyla, jen chlupy, ovšem bolest, kterou jsem cítila uvnitř byla obrovská. Věděla jsem, že má možná vnitřní zranění a někde v lese, sama a opuštěná, jistojistě zemře.

Rozplakala jsem se a dívala tmy.

Jenže v tu chvíli těsně za mým vozem zastavilo auto.

Vystoupila z něj mladá žena. „Co se stalo, jste v pořádku?“.

Vypadala úplně obyčejně, měla bundu a mikinu s kapucí, do obličeje jsem jí v té tmě neviděla.

„Srnka mi skočila pod kola a pak běžela támhle.“, řekla jsem otřeseně.

Žena rozsvítila baterku na mobilu a vyšla do tmy směrem k lesu.

„Asi budeme muset zavolat myslivce, aby ji zastřelili, aby se netrápila.“

Bolest mi sevřela srdce.

„Už ji vidím, běží do lesa, možná je v pořádku.“, řekla žena.

Vrátila se ke mně a posvítila na auto. „Pěkně rozbitý, máte havarijní pojištění?“

„Mám.“

„Tak to musíte zavolat policii, aby sepsali protokol, budete ho potřebovat pro pojišťovnu.“

Nehýbala jsem se a šokovaně zírala k lesu.

Žena došla ke svému autu, oblékla si reflexní vestu, z kufru vyndala trojúhelník a pečlivě odkrokovala vzdálenost, kde ho umístila.

„Oblékněte si taky reflexní vestu.“, kývla na mě bradou.

Začala jsem se přehrabovat v kufru a vestu si oblékla.

V tu chvíli nás míjelo vozidlo, přibrzdilo a nakonec zastavilo. Řidič stáhl okénko. „Jste v pořádku? Potřebujete pomoct?“

Přiběhla jsem k němu a všimla si, že auto má na boku velký nápis Likvidátor pojistných událostí.

Pobavilo mě to.

Naklonila jsem se do okénka. „To jste tady ještě moc brzo! Srnka mi vběhla pod kola.“

Muž se zasmál. „Taky už jsem tady srazil srnku. Tady hodně běhají.“

Zaparkoval u krajnice a šel se podívat na moje auto. Rozsvítil baterku a obhlédl škodu.

„No, pěkně rozmlácené, máte havarijko?“

Přikývla jsem.

„Musíte zavolat policajty, aby to sepsali. Zavolejte 158.“

Vytočila jsem číslo, nahlásila srážku se zvěří. Ano, posílám tam kolegy. Ale vždyť jsem vám neřekla, kde se to stalo. Já to vidím, kousek za obcí Tuháň.

Likvidátor pojistných událostí mi dal ještě pár pokynů, jak bude probíhat řešení s pojišťovnou /ne jeho/, a odjel domů.

Podívala jsem se na mladou ženu. „Já tady s vámi počkám, nemějte strach.“

Nacházely jsme se na prázdné silnici mezi polem a lesy a bylo deset večer.

Vděčně jsem se na ní podívala. „Faaaakt? Vy jste zlatíčko. Nevadí vám to?“

„Vůbec ne! Taky bych tady nechtěla být sama.“

Láskyplně jsem ženu objala pohledem.

V záři reflektorů jsem si poprvé všimla, že má hezký obličej a jemné rysy. Hlas měla velice klidný a mírný.

„Asi si půjdeme sednout do auta, je zima.“, řekla jsem.

Sedly jsem si do mého auta a zkusila jsem nastartovat. Auto jen trošku zaškytalo, ale nenastartovalo se.

Ještě jsem to několikrát zkusila. Nic.

Žena vyskočila z auta. „Nevadí! Mám kabely, nastartuji vám to přes moje auto.“

Vděčně jsem se za ní dívala a nejradši bych ji objala.

„Vy máte startovací kabely?“

„Ano, já mám všechno. Akorát jsem to ještě nikdy nedělala, ale to zvládneme.“

Skočila do svého auta, nacouvala předkem k mému a otevřela kapotu. Vytáhla startovací kabely, rychle přečetla návod a dala červený klips na moje plus na baterii a černý na kostru, to samé u své baterie.

Nastartovala motor. „Chvilku to necháme, ať se vám baterie dobije. Teda pokud nemáte poškozený alternátor. Nějak to při startování ťukalo.“

Sledovaly jsme životodárné kabely, červený a černý, ten zázrak moderní techniky, jak vnáší život do mého vozu, jako pojízdná transfúzní stanice.

„Pojďte si sednout ke mně do auta, mám tam teplo.“, kývla směrem ke svému autu.

Sedly jsme si do tepla vozu a čekaly na policii.

„To jsem zvědavá, kdy přijedou.“, povzdechla jsem si.

„Já akorát jedu z práce, takže mám čas, nedělejte si starosti“, řekla žena a sundala si kapuci z hlavy. Měla světlounký obličej a dlouhé vlasy stažené dozadu.

„A kde pracujete?“

„Já pracuji ve stánku, kde se pečou a prodávají trdelníky. V Praze, v Letňanech. Jmenuje se to Božské trdlo.“

Zasmála jsem se a zvedla dva prsty do výšky. „To jsem přesně já! Božské trdlo!“

Žena se zasmála.

„A to tam jako vyrábíte těsto a pečete, jo?“

„Nene, to nám každý den přivezou, takové malé bochánky těsta, už vyrobené, zabalené ve fólii. My je jenom vyválíme, oplácáme v cukru, namotáme na tyčky a dáme péct.“

„Mňam, ty mám děsně ráda.“

Žena sáhla za sebe na zadní sedačku a vytáhla papírový pytlík.

„Jestli vám to nevadí, tak tady ještě kousek trdla mám, ale část jsem cestou snědla.“, podala mi ho do rukou.

Rozbalila jsem balíček a zírala dovnitř. Vytáhla jsem kousek trdla a nacpala si ho do pusy.

Vděčně jsem se na ženu usmála.

„Vy jste úplně úžasná! Jak se jmenujete?“

„Marie.“, špitla žena.

Nevěřícně jsem se na ni dívala. „Marie z Božského trdla? Vás mi posílají shora, vy jste Panna Marie.“

Marie se zasmála a stydlivě sklopila oči.

„Vás mi posílá sám Bůh, věděl, že budu potřebovat pomoct a že to sama nezvládnu.“

Žena se usmála. „Ale zvládnete. Vy zvládnete všechno.“

Stále jsem se jí dívala do mírné tváře.

Zasáhlo mě poznání, že tahle žena je určitě můj anděl strážný. Marie, z Božského trdla! Víc okaté už to ani být nemůže.

Byla jsem si jistá, že až dorazí policie, Marie roztáhne čistě bílá, obrovská křídla, mohutně máchne a vznese se s tím nadpozemsky mírným a čistým úsměvem nahoru k nebesům.

Venku se zablýsklo, přijela policie.

Vystoupila jsem z auta a Marie mě doprovázela. Stoupla si opodál. Policisté se mě zeptali, co se stalo. Podívala jsem se směrem k ženě a ta na mě povzbudivě kývla.

„Srnka mi skočila pod kola.“, řekla jsem smutně.

Celou dobu jsem měla naprosto silný pocit, že ta žena je tady pro mě. Že se vlastně narodila a pekla božská trdla, která možná celé roky válela a obalovala ve skořicovém cukru, aby pak mohla jet jednou listopadovou nocí domů a zasáhnout, až srazím srnku.

Policisté sepsali protokol, nafotili škodu, odebrali vzorek chlupů z nárazníku a poohlédli se v trávě po srnce.

„Ještě, kdybych tak nastartovala, abych se dostala domů.“, povzdechla jsem si.

Vousatý policista se na mě usmál. „My vás roztlačíme, já myslím, že to chytne.“

„No vy jste úžasný, já píšu knihy, dám vám za to knížku!“

Policista se zašklebil. „Tak to jste netrefila, já jsem ten, co umí psát.“

Zasmáli jsme se.

Policisté roztlačili auto, které chytlo. Marie mě v závěsu doprovázela a pak na křižovatce jsme na sebe zablikaly a rozjely se každá do jiného směru.

Poděkuji jí později. Tedy, pokud její telefonní číslo bude fungovat.

Možná to bude jen dlouho vyzvánět.

A pak hovor přijme klidný mužský hlas a řekne: „Dovolali jste se do Božího království, pokud chcete zanechat vzkaz Panně Marii, zmáčkněte jedničku. Pokud chcete zanechat vzkaz Pánu Bohu, nemačkejte nic, slyší vás i tak.“

A já zmáčknu jedničku.

Marie, já vím, že jsem někdy o tvé přítomnosti pochybovala, ale už se to nestane. Děkuji ti z celého srdce, že se už nikdy nebudu cítit sama.

Srnko, milá, krásná, s očima ve tvaru mandle. Věřím, že jsi přežila. A pokud ne, nechť se božská jiskra uvnitř tebe, připojí k tomu nahoře, který nás slyší a objímá, i když vůbec nic nemačkáme.

Howgh.

P.S. Tento příběh se doopravdy stal a to 17.11.2024.