Jak jsem se dívala vzhůru

Zakopávám — v životě i na ulici — protože se často dívám vzhůru. A občas vzpomínám na prababičku Martu z Nelahozevsi. Aniž by chtěla, naučila mě, že skutečná síla nepramení z rukou, ale z odvahy přijmout život takový, jaký je.

My lidé jsme různí. Někteří se rádi díváme před sebe, jiní za sebe…a já se ráda dívám vzhůru. Ne, že by to byla nějaká výhoda. Často klopýtnu i upadnu, protože se nedívám na cestu. Neohlížím se. Nepamatuji si, co a jak bylo, a tak dokola opakuji stále stejné chyby. Neplánuji, nezapisuji si data do diáře, nevracím se k dobrému, ani ke zlému.

Kráčím svým životem s očima upřenýma k obloze.

A vidím tam překrásné věci. Blankytnou modř s bílými šmouhami obláčků. Temně nachovou oblohu s purpurovými odstíny a zlatavými záblesky vycházejícího slunce. Zářivě oranžovou s rudými tóny, když nádherně planoucí zapadá za obzor.

A v noci, když se setmí, vyhlížím hvězdy a galaxie – blízké, a přesto nekonečně vzdálené, až se tají dech. Hladím je očima, ve kterých se odráží, občas setřu z koutků hvězdný prach i horkou slzu stékající po tváři.

Cítím hluboké spojení. Dávný, nepopsatelný stesk, jenž mnou prostupuje. Něco, co mě volá a vábí, šeptá svým svitem přímo do duše.

Že jsem a budu jejich součástí. Budu se řítit vesmírem, tak jako už tolikrát, jako drobná částečka energie, nepatrná a přesto mocná.

Jenže teď jsem na planetě Zemi.

Mám se tu učit, poznávat a zdokonalovat. Sbírat zkušenosti a nést hmotné tělo.

A jakkoliv cítím, že moje energie dokonalá je, protože je božská, mé tělo si to vůbec neuvědomuje. Nesnaží se jí vyrovnat, udržet s ní krok.

A pak tu máme ego. Naše já. Mocný pohon, který nás vede a pudí dokázat velké věci. Plácá se po rameni, uráží se, trápí, užívá si lichotek, porovnává s ostatními, posuzuje. Vylétá do nebeských výšin a vzápětí padá do hlubokého bahna. Vstává, zas a znova. Ušmudlané, ucourané ego se leští do zdánlivého jasu.

A někde hluboko uvnitř se tiše dívá božská jiskra. Nesoudí, neposmívá se. Jen hřejivě miluje – nás i všechno kolem.

Často vzpomínám na prababičku Martu z Nelahozevsi.
Nejdál byla u dcery v Litvínově a dvakrát v Praze. S dědou byli celý život spolu. Nikdy si na nic nestěžovala, nehádala se, nepomlouvala.

„Babi, byla jsi někdy dědovi nevěrná?“ ptala jsem se jí už jako dospělá.
„Ne. Ani myšlénkou, ne…“ odpověděla klidně.

„A to jsi nikdy nechtěla jet k moři? Poznávat cizí kraje, cestovat?“
„Ne, děvenko. Mně je nejlíp tady.“

Vedla spokojený život. Neměla touhy ani chtění. A večer, když se setmělo, sedávaly jsme venku pod ořechem a krásně mlčely. Já se dívala vzhůru na hvězdy a snila, prababička se dívala… sama do sebe.

Byla dobrá švadlena i kuchařka. Spolu s mámou mi ušila první balónovou sukni — tehdy výkřik módy. A krásné šaty na věneček do tanečních.

Jednou odpoledne jsem si přinesla notýsek s tvrdými deskami.
„Babi, nadiktuješ mi nějaké recepty? Až se vdám, abych uměla vařit.“
Usmála se. „A co bys chtěla?“
„Třeba rajskou.“

„Tak to půjdeš do řeznictví a řekneš, že chceš hovězí ramínko. A nenech se odbýt něčím jiným. Z toho je rajská nejlepší.“

Představila jsem si epesní krávu se svůdnými rameny, jak na mě pomrkává a nakrucuje se.
„Ale můžeš ji udělat i z vepřové plece,“ dodala. „Ta stojí pár korun.“

Za pár let jsem opravdu šla do řeznictví a poprosila o hovězí ramínko. Dívka za pultem dvakrát v ústech převalila zářivě růžovou žvýkačku a zadívala se do chladicího pultu.

„To nemáme. A co to jako má být?“

Představila jsem si prababičku, jak si zhluboka povzdychne.
„Hovězí plec. Nebo krk,“ odpověděla jsem vítězoslavně a v duchu zavřela notýsek s recepty.

„Pojď si zkusit obroubit utěrku,“ vyzvala mě jedno letní odpoledne a zvedla se od starodávné mašiny.

Zatvářila jsem se vyděšeně.

Opatrně jsem se posadila na židli a prsty jemně přejela po ohlazeném dřevě a chladném kovovém těle šicího stroje. Babička mi podala kus plátna a povzbudivě se usmála.

Po hodině urputného učení, pláče, několika oprav stroje a přetržených nití mi látku vytrhla z rukou a nešťastně zavrtěla hlavou.
„Jdi od toho, tele jedno!“

Později, když už špatně chodila, scházela každé ráno před desátou o holi mírným nájezdem dolů k brance a usazovala se na nízké zídce předzahrádky. Čekala na pošťačku. A taky na sousedky, které s kárkami chodily do krámu. Zastavily se, poklábosily, něco jí nakoupily. A babička pak těžce, s několika přestávkami, vystoupala zpátky kopeček k domu.

Někdy jsem kolem ní hopsala, skákala přes švihadlo, házela si tenisákem o branku. A vůbec jsem si neuvědomovala, že jsem tehdy byla součástí toho nejdůležitějšího, co nám stáří dokáže předat.

Trpělivě přijímat život takový, jaký je. Žít ho tady a teď. Bez skuhrání a bez pláče. Prostě statečně žít a nést své hmotné tělo.

Vzhůru se dívám pořád. A občas si vzpomenu na jedno léto, kdy jsem tak často hleděla do oblak, až jsem zakopla a třikrát během prázdnin si rozsekla obočí na tom samém místě. Doktor na chirurgii nevěřil vlastním očím. Takové tele prý už dlouho neviděl. A poradil otci, ať mi pořídí přilbu.

Ale co. Vím, že už se nezměním.

A někdy si jen tak sednu na zídku u branky a dívám se očima babičky Marty ven na ulici. Lehce se dotknu zdi domu, o kterou se opírala, a pomalu vyjdu kopeček až nahoru k ořechu. Rodiče nechali ořezat jeho mohutnou korunu, ale kmen je stále pevný a živý. Zaslechnu bimbání zámeckých hodin. Jsou tři. Je čas postavit na kafíčko, Danuško, slyším její hlas.

Vzpomenu si na den, kdy křehkou tetu Helenku zmlátil její manžel. Přijela vlakem z Kralup a s pláčem padla babičce do náruče.
Můžeš zůstat tak dlouho, jak budeš potřebovat.

A když se druhý den její muž objevil mezi dveřmi, babička se mu postavila do cesty. Ačkoli to byl její příbuzný, pevným hlasem řekla:
„Ty už sem nikdy nesmíš vstoupit. A ta holka tady zůstane.“

A i když jsem tehdy byla ještě malá, poprvé jsem pochopila, že síla nespočívá v silných rukou.

Cítím, že božské jiskry, které v sobě neseme, se tam nahoře jednou spojí a vytvoří nádhernou symfonii energie. Ladnou, milující, zářící a věčnou. Se všemi našimi zkušenostmi — které jsou vlastně všechny dobré.

A možná právě ji celý život vyhlížím.

Přeji vám vše dobré.
Ve všech časech.

Krásný nový rok!

Danka Štoflová