Indiánská pravidla u stolu

Indiáni mají svá pevně stanovená pravidla, na kterých trvají. Není nad indiánskou rodinu, velkou a milovanou, kde se o všechno podělí a nic se neututlá. Stačí být jen se všemi kamarád.

Bylo líné dopoledne a táhlé vrcholky Velkých kouřových hor, na obzoru lehounce zamlžené, působily na pohled dobrotivě a poklidně, jako spící medvěd pod naducanou peřinou. Husté lesy se rozpínaly po jejich úbočích, kam až oko dohlédlo a v této roční době si stromy oblékly slavnostní háv v sytých odstínech zelené a hnědé. Náš dům na kraji lesa nebyl ani poklidný, ani slavnostní.

Anežka u kuchyňského stolu strouhala brambory na bramboráky a jednou rukou, jako obtížný hmyz, odháněla své bratry. „Až to bude, tak vám řeknu! Vezměte si zatím jogurt!“, bručela a rozmrzele vrtěla hlavou.

„Anežko, Anežko, dělej, my máme hrozný hlad! A jogurt už jsme měli!“, překřikovali se dvojhlasně kluci, dvojčata.

„Jednou sežerete stůl i nádobí! Jste jako Otesánci.“, zasmála se Anežka.

Chlapci jí naskákali na záda. „Ano, ano! A sníme i tebe!“

Anežka vstala od stolu jako vánoční stromeček, z ruky jí na zem padaly kousky brambor a s kluky pověšenými kolem krku se roztočila dokola.

„Co to slyším? Co to slyším? Snad netrápíte sestru?“, zavolal indiánský děda Ben, právě vstupující do domu.

Chlapci se pustili sestřina krku a pádili za dědou.

Ben rozevřel náruč. Nejdřív mu do ní skočil Aiyan a vzápětí Vashti. Ben se s nimi narovnal a rychle zatočil dokola. Kluci nadšeně ječeli.

„Radši se pořádně držte, nebo si namelete.“, zahučela Anežka od stolu.

Zastrčila jsem štětec do kelímku s barevnou vodou a prsty si otřela do flekaté, malířské haleny. „Někdy si říkám, jaké to asi je malovat v naprostém tichu.“, řekla jsem a odstoupila od stojanu.

Zadívala jsem se na svoje dílo. Vpředu se zářivě leskla tekoucí říčka, na jejím břehu indiánské ženy na kamenech praly prádlo. Měly odhalená ramena a nohy, krásné tváře, a dlouhé vlasy spadající jim až k pasu, mokré a splihlé. Vesele se smály. Na louce za nimi se pohupovaly vrcholky stromů, les byl zdravý a hrál všemi barvami. V dálce se táhly dlouhé hřbety Kouřových hor, vypadaly sametově hebce jako porostlé zelenou srstí.

Přehupkala jsem po špičkách mezi kousky stavebnice do kuchyně, našlápla mezi prsty slepičku s ostrým hřebínkem a protočila panenky. „Ukliďte ten binec, nebo se tady zmrzačíme!“ a nakopla jsem plastové zvířátko zpátky do obýváku.

Kluci skočili na kolena a začali horečnatě házet kousky stavebnice do velké krabice.

Ben se zastavil u malířského plátna a dlouze se na něj díval. „Skoro to vypadá, že je tu ráj na zemi.“, usmál se.

„Pokud si odmyslíme hady a štěnice!“, pronesla Anežka a ukázala prstem na kluky, kteří se váleli po zemi a hlasitě syčeli.

Zasmáli jsme se.

Podívala jsem se láskyplně po svých dětech. Kluci měli, na rozdíl od své blond sestry, snědé tvářičky a rovné černé vlásky. Měli hezké, jemné rysy a vypadá to, že se jim snad vyhne i rodový orlí nos.

Ben se jako na povel podrbal na svém velkém zahnutém nose. „Najíte se a po obědě pomažete rovnou do pelechu. Děda vás uspí!“

Anežka se zachechtala. „Jo, děda už se nemůže dočkat! Až na to, že bude chrnět dřív jak kluci.“

Začaly jsme smažit bramboráky.

Ben a chlapci se usadili u stolu a očima hypnotizovali naše záda.

Síťované dveře z terasy se rozrazily a dovnitř vběhl Khunda. Statný vlk, který k nám jako štěně přišel na kraji louky a už nás neopustil, neomylně nasál čenichem vzduch a zamířil rovnou do kuchyně. Rychle olíznul Anežce lýtko a mlsně se usadil vedle ní.

Anežka uloupla kousek bramboráku a hodila mu ho přímo do tlamy.

„Ty se posereš!“, řekla společensky a utřela si mastnou ruku do trička.

Podrbala jsem Khundu na hlavě a šťouchla loktem do Anežky. „Mluv slušně!“

Sklonila jsem se k vlkovi, který byl součástí naší rodiny už tolik let a zašeptala: „Vopravdu se posereš!“

A nasypala jsem mu granule do misky.

Khunda je okázale ignoroval a posadil se vedle Bena, který ho pohladil po uších.

Anežka odnesla na stůl první várku bramboráků. Kluci se na ně vrhli, ale jejich děda zvedl obočí a hlasitě nasál vzduch nosem.

Chlapci okamžitě vrátili bramboráky zpátky na talíř a našpulili pusinky.

„Zdá se mi, že jste zapomněli nejdůležitější indiánské pravidlo! Nejdřív snad nabídneš kamarádovi!“, Ben se zatvářil přísně.

Kluci vzali každý do ručičky bramborák a nabídli ho dědovi.

Ten zavrtěl hlavou. „To jste hodní chlapci, když si myslíte, že jsem váš kamarád.“, a poplácal je po hlavičkách. „Ale já jsem váš děda. Váš kamarád sedí pod stolem.“

Vashti hodil pod stůl celý bramborák a Khunda se na něj vrhl.

„Néé!“, zařval Ben a zachytil Ayianovu ruku, která se chystala odhodit svůj bramborák.

„Jenom kousek!“

A odlomil část bramboráku a hodil ho vlkovi. Khunda otevřel tlamu a v letu ho zachytil.

Ayian a Vashti ho napodobili. Zadívali se na dědu.

Ben kývl hlavou. „A teď nabídnete tomu nejdůležitějšímu v místnosti.“

Chlapci natáhli ručičky směrem k němu.

Ben je pohladil po hlavičkách. „Nejdůležitější je vždycky vaše matka, to si zapamatujte.“

Kluci seskočili ze židlí a metelili ke kamnům. „No, vy jste miláčci.“, pochválila jsem je. Kousla jsem si od každého do bramboráku a opusinkovala jim mastné ručičky.

Chlapci běželi zpátky ke stolu a cestou si zbytek bramboráku nacpali do pusy.

Usadili se na židlích a podívali se na dědu.

Ben na ně hleděl přísně „Špatně! Teď byl na řadě ten nejstarší u stolu!“

„Ne! Teď je na řadě jejich milovaná sestra, která je nenechá zhynout hlady, a má ostrouhané prsty na kost!“, řekla Anežka a sebrala z talíře poslední bramborák.

Kluci se rozesmáli.

Anežka prošla kolem Bena a cvrnkla ho do nosu.

Ben se na ni usmál. Vyskočil od stolu, popadl ji a zvedl do výšky, kde se s ní prudce zatočil. „Kdo je moje nejmilovanější blondýnka na celém světě?“, a ukusoval rychle z jejího bramboráku.

„Já!“, řekla jsem a položila na stůl další várku horkých bramboráků.

Když jsme umyly nádobí a pánve, setřely mastný stůl a umouněné pusinky a ručičky, kluci s Benem a Khundou zamířili nahoru do postýlek.

„Hlavně, ať si děda do postele sundá boty!“, zavolala Anežka směrem do patra.

„Proč? Mám je úplně čisté.“, odpověděl jí Ben a zachechtal se.

Mávla jsem rukou. Zbytečný.

Anežka sebou v teniskách plácla na sedačku a hlasitě zívla. „Trošku si orazím, dokud je trochu klidu a pak se půjdu kouknout do lesa.“

Stoupla jsem si k malířském plátnu a začala míchat barvy. Les je málo živý. Smíchala jsem sytě zelenou a tmavě hnědou, s příměsí žluté. Začala jsem poťupkávat jedle a špičky borovic. Spokojeně jsem se nadechla a zadívala ven z okna.

„Mamíííííí? Khunda se vykakal v pokojíčku do rohu!“, zavolal Vashti.

„A hodně!“, přizvukoval Ayian.

Zašklebila jsem se a zavřela oči.

„Bezva!“, zašeptala jsem. „Tak ať si to Ben po kamarádovi uklidí!“, zavolala jsem nahoru.

Chvilku bylo ticho.

„Ben říká, že Khunda není jeho kamarád! Hovna prý uklízí vždycky ten nejdůležitější!“, zavolali unisono kluci.

Anežka vyskočila ze sedačky. „Tady já nebudu, je to tady jako u čuňat!“, a vyběhla ven z domu.

Zvenku jsem zaslechla zvuk přijíždějících pneumatik. Ještě, že přijel Tammy. Rázem by mohl být ten nejdůležitější v domě, pomyslela jsem si a tiše se zasmála.

Tammy vstoupil do domu s balíčkem v ruce.

Zářivě se na mě ode dveří usmál. „Nesu dorty!“ a zvedl balíček do vzduchu.

„Hlavně neřvi! Děti spí!“, dala jsem si prst na rty, štětec zasunula do vlasů a šla mu naproti. Tammy našpulil ústa k polibku. Letmo jsem ho políbila na rty a sápala se po dortech.

Tammy je zvedl vysoko nad hlavu.

„Já vím, o co ti jde. Nechceš, aby ti je snědly děti!“

Usmála jsem se a vyplázla na něj jazyk.

„Děti i Ben se před chvílí nacpaly bramboráky, a ještě jsme dostali přednášku, jak se indiánsky rozděluje jídlo u stolu.“, a přitáhla jsem si Tammyho ruku s balíčkem blíž k sobě.

„Kdo si myslíš, že je podle indiánských pravidel v rodině ten nejdůležitější?“

Tammy se zamyslel. „Já!“, řekl důrazně „Nosím přece domů peníze a potravu, he?“

„To jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.“, poplácala jsem ho spokojeně po lokti.

Shora ze schodů seběhl Khunda a vrtěl si mohutným ocasem ze strany na stranu. Tammy ho podrbal za ušima a poplácal po zádech.

Nalila jsem horkou kávu do hrnků a posadili jsme se ke stolu. Tammy rozbalil balíček a opatrně přendal dortíky na velký talíř. Vypadaly překrásně.

„Jediný, co si z indiánských pravidel u stolu pamatuju je, že první sousto nabídnu kamarádovi.“, mrknul na mě, nabral velké sousto na lžičku a nesl ho pomalinku k mým rtům.

Poslušně jsem otevřela ústa a zavřela oči.

Tammy se naklonil a dal mi mlaskavý polibek na rty.

„Jenže, ty nejsi můj kamarád, ale životní láska, kus mého srdce. Takže tohle sousto dostane Khunda, protože to je můj nejvíc největší kámoš.“, a kousek dortu z výšky spustil do zubaté tlamy. Vlk ho rychle spolkl a blaženě se olízl.

„Hlavně si to dobře pamatuj, protože se před chvíli vydělal u kluků v pokojíčku a nikdo to po něm nechce uklidit. Ale pokud na tom trváš?“, a mile jsem se usmála.

Khunda rychle vyběhl ven z domu.

Tammy se za ním smutně díval a pak se podrbal na hlavě.

„Matně si vzpomínám, že hovínka uklízí ten nejdůležitější v domě, tedy matka.“

„Ale to se podívejme, neříkal jsi před chvílí, že je to ten, kdo nosí domů peníze a potravu?“, škádlivě jsem ho zatahala za vlasy a kousla si do největšího dortu.

Tammy na mě upřeně hleděl.

„Ale já si dělal legraci, miláčku. Všichni přece víme, že nejdůležitější v téhle domácnosti jsi jenom ty!“, a utřel mi špičkou prstu šlehačku z nosu.

Zaslechli jsme hlasitý dupot nožiček po schodech.

„Jééé….tatínek přinesl dorty!“, zaječeli kluci. A naskákali do Tammyho náruče.

„Ještě, že děda usnul jako první! Jinak by na nás už nic nezbylo.“, řekl Vashti.

„Ale, ale, snad dědovi taky něco necháte!“, uslyšeli jsme Benův hlas, který právě scházel ze schodů. „V tom smradu se vůbec nedá spát!“

Popadl rychle ze stolu malinový dortík a zmizel ve dveřích. „Nechápu, že jste furt zalezlí doma, když je venku tak krásně! Jdu si schrupnout do lesa!“, síťované dveře na terasu za ním hlasitě práskly.

Děti se s dortíky na talířkách usadily na zemi.

Tammy vesele zvedl obočí a několikrát s ním zakmital. „A to mám ještě v autě láhev skvělého vína! Akorát jsem ji nepobral.“, zašeptal spiklenecky.

Dveře z terasy se znovu otevřely. „Zdá se mi, že venku začíná pršet a taky se dost ochladilo.“, řekl Ben a posadil se k nám ke stolu.

Tammy rychle zamrkal očima. „Ježíš, vždyť já jí vlastně zapomněl v kanclu!“, a plácl se dlaní do čela.

Ben se na něj přísně podíval.

„No joooo….já pro ni teda skočím.“, zahučel nejdůležitější v rodině a odšoural se směrem k autu.

Ben otevřel kuchyňská dvířka a dal na stůl tři skleničky, rychle jsem je přeleštila utěrkou.

„Jestli máte i pravidla v pití, tak to vás radši oba rovnou zabiju!“, řekla jsem tiše a podívala se pevně Benovi do očí.

Tchán se zachechtal. „Kamarád tady naštěstí není, takže začneme od nejstaršího!“

Práskly dveře z terasy a vedle Benovy židle se objevil vlčí čenich. Dlouhý jazyk zálibně mlaskl.

„Vy tady snad máte odposlouchávací zařízení, nebo co! To není jinak možný!“, zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

Stejnými dveřmi najednou dovnitř proběhla Anežka.

„A ještě si žerete dorty! Jestli jsem si to nemyslela!“, a rychle si umyla ruce ve dřezu.

Jo, je to krásné mít velkou rodinu, kde se o všechno podělíme a vůbec nic se neututlá. A indiánská pravidla mi přijdou úžasná. Nemusím být ten nejdůležitější v rodině, stačí být jen kamarád úplně se všemi.

A to já jsem!

Howgh.