Čerokézská pravda o smrti, která vás osvobodí!

Všechno, co se narodilo, ví, jak se vrátit domů, říkají indiáni. Čerokézové věří, že když odejde tělo, duše se stane součástí větru, lesa a snů. Smrt je změna formy – ne lásky. Je to moudrost, která proměňuje strach ve svobodu.

Čerokézové, jako mnoho dalších amerických původních národů, mají k umírání a smrti velmi hluboký vztah. Prolíná se s jejich cyklickým pohledem na život a s kosmologií, kdy smrt člověka není konečným zánikem, jen přechodem do jiného stavu existence.

Věří, že duše přežívá smrt a po odchodu z těla se vydává na cestu do světa duchů, což je místo sice odlehlé, ale stále propojené s přírodou, vesmírem a světem živých.

Indiáni si velice váží duší svých předků. Považují je stále za aktivní účastníky komunity a udržují s nimi duchovní spojení, žádají je o rady a často s nimi komunikují.

Jejich mysl, stále jemně vyladěná, zvyklá naslouchat a vnímat sebemenší změny v obvyklém toku myšlenek, povzbuzená rituály, tanci a zpěvy, tak dokáže přijímat informace o budoucnosti, varování před nebezpečím, láskyplnou útěchu a klid.

Zpěvy měly odpradávna magickou sílu, otevíraly duchovní kanály a pročišťovaly spojení. Opět se jedná o vibrace, tak důležité naladění, které propojí lidskou bytost s Matkou Zemí, hvězdnou oblohou, skálou, stromy i zvířaty.

Příběhy a legendy o smrti, které se ústně předávají z generace na generaci, mají i po staletích konejšivý nádech, tiché smíření a pokojné přijmutí cyklu, který nikdy nekončí.

Ráda bych vám předala trochu toho indiánského klidu a naděje, protože moderního člověka smrt nepřestává děsit, svírá ho trvalým nádechem konečnosti, rozpadu a zmaru.

Podle indiánské filozofie je strach z opuštění všeho krásného a jistého, ze samoty a odchodu do neznámých končin, naprosto zbytečný. Svůj fascinující pohled na smrt mají ověřený staletími, potvrzený rozhovory s hvězdami, stromy a zvířaty, a hlavně s dušemi svých předků.

Říkají, proč se tolik bojíte umírat? Podívejte se na přírodu, všechno umírá, rostliny i vše živé. Nežijí ve strachu ze smrti, protože mají v sobě Matkou Zemí pevně zakořeněný zákon cyklu. Ví, že se znovu narodí, že smrt je jen opuštění těla.

Lidé zapomněli, že mají žít vesele a hravě jako zvířata, růst, kvést a umírat, s tichým přijmutím cykličnosti, kterou nám ukazují třeba i stromy.

Pamatujete, jak jsme obdivovali ve filmech statečnost indiánů, kteří stáli tváří tvář smrti? Třeba před puškou vojáka. Říkali, já jsem na smrt připraven. A ty?

Ano, indiáni jsou na smrt připraveni pomocí příběhů, které slýchávali za tmy, za hlasitého praskání plamenů ohně, v šepotu větru a stromů, pod tlumeným pohledem miliónů hvězd.

O Stromě života.

V dávných dobách, kdy byla Matka Země ještě mladá, učila žít lidské bytosti v absolutní harmonii s přírodou. Nabídla jim rostliny a zvířata, které je nasytí, bylinky, které je vyléčí, naplnila jezírka a řeky křišťálově čistou vodou, poskytla hlínu, která byla úrodná. Její srdce bylo naplněno krásou a láskou ke všemu živému.

Lidé žili šťastně, radovali se a usmívali. Chápali, že jsou součástí přírody, jsou závislí na její rovnováze a harmonii, zkrátka, že patří k sobě.

Jen smrt je děsila. Nedokázali pochopit a přijmout, proč jejich životy náhle končí. Však se jim na světě žije krásně, Matko Země, proč musíme odejít?

Matka Země si hluboce povzdechla.

Copak nevidíte, že všechno má svůj čas? Že se vše odvíjí v cyklech? Den i noc, teplo i zima, déšť i sucho, zrození i smrt. Je to věčný cyklus přírody.

A potom odvedla lidi do hlubokého lesa, kde stál uprostřed obrovský strom. Nedalo se ani dohlédnout, kde končí jeho koruna, kmen měl silný a pevný. Větve se vzájemně proplétaly a každý lístek měl jiný tvar a barvu.

Tohle je Strom života, řekla Matka Země. Jeho kořeny zarůstají až do mého srdce a drží mě pohromadě. Jeho koruna a větve se spojují s vesmírem a hvězdami, propojují tak váš svět se světem duchů.

Kdykoliv se narodí dítě, ze stromu se lehounce snese lístek, zaleskne se a promění v dech, v život. A když někdo zemře, jeho duch vystoupá po větvích vzhůru, strom ho obejme a přijme do svého stínu.

Lidé začali ohmatávat kmen stromu a ptali se: „Jaké je tedy to tajemství, že všechno žije a zároveň umírá?“

Listy ve větru zaševelily a lidé zaslechli odpověď.

„To, co padá, hnojí to, co roste.“

„To, co odešlo, nese to, co přichází.“

„Smrt není konec, jen návrat do kořenů.“

Lidé se ale nespokojili s odpovědí, chtěli vědět víc, mít jistotu, ovládat. Někteří dokonce odloupli kus kůry, odřízli proutek, pokusili se vypěstovat vlastní strom, vyšší, větší, mocnější.

Jenže Strom života neroste z touhy po moci. Roste z rovnováhy.

Jeho větve se začaly zvedat výš, aby se jich nebylo možné dotknout. Jen ti, co kráčejí s pokorou k životu, žijí v rovnováze a harmonii s přírodou, ho můžou spatřit. Ve svých srdcích, v tichu mezi slovy.

Strom se čerokézsky nazývá Elohi Et’sa.

Indiánské děti se učí už jako malé tichou báseň:

„Strom života není venku – je v tobě.

Když dýcháš s úctou – roste.

Když žiješ v rovnováze – kvete.

A když v tichosti nasloucháš – uslyšíš, jak tě volá.“

A tak příběh stromu žije dál. Tak jako lístek, který spadne, aby vyrostl nový.

Čerokézové však nevyprávějí příběh celý, je důležitý jen pro ně. Mají malé tajemství, propojení, které si nosí hluboko v srdcích.

Jednou se malý chlapec jménem Tali, vydal hledat Strom života. To ráno mu zemřela matka při porodu bratříčka. Celou noc prochodil lesem mezi stromy a usilovně hledal. Rád by se stromu zeptal, kde se teď nachází jeho matka, zda je v pořádku a netrpí.

Ale nemohl strom nikde najít.

Dokonce začal pochybovat, jestli vůbec existuje. Lítostivě se rozplakal a usedl na zem. Zády se opřel o mladý buk a uvědomil si, že zašel příliš hluboko do lesa. Kdoví, jestli vůbec najde cestu zpátky.

Myslel na maminku.

Na její jiskřivé tmavé oči plné lásky. Na teplou náruč, ve které ho často kolíbala. Na krásné dlouhé vlasy, které nosila spletené do silného copu. Na hrubé dlaně, které ho tak něžně hladily. Na kukuřičné placky, jemné a vláčné, které pekla. Myslel na malého bratříčka, kterého se s láskou ihned ujala teta Nali.

Myslel na smrt. Odpornou a zlou stařenu, která mu sebrala matku.

Začal zpívat píseň, kterou jim maminka zpívala před usnutím, aby měli klidné spaní. Vysokým hláskem zpíval o tom, jak sny letí jako ptáci do nebe, kde hvězdy zpívají prastarým jazykem, kde jejich svit hladí dětská čela a ukazuje jim cestu do míst, kde láska nikdy nezmizí.

V tu chvíli ucítil, že se kolem něho cosi změnilo. Rozhlédl se kolem sebe.

Strom, o který se opíral byl jiný, obrovský a mohutný. Dlouhé větve se vzpínaly vysoko k hvězdné obloze a každý lísteček měl jiný tvar a barvu. Překvapeně vyskočil a strom obejmul.

Věděl, že našel Strom života.

Náhle uslyšel nad sebou zvláštní zvuk. Zdálo se mu, že strom šeptá. Překvapeně zvedl hlavu a očima propátrával větve.

Vysoko nad ním seděl velký orel bělohlavý. Byl překrásný, majestátní a hrdě na něj shlížel.

„Proč hledáš svoji matku?“, uslyšel tichý hlas přímo ve své hlavě. Hned věděl, komu patří.

Tiše se rozplakal a řekl: „Moc se mi po ní stýská, chybí mi. Mně i mým sourozencům. Nemůžu pochopit, že už tady není a nikdy nebude. Proč jsme ji jen museli ztratit? Kde ji teď najdu?“

Orel se na něj pevně zadíval. „Vidím, že máš velký smutek v duši. A přes něj nevidíš to, co je důležité. Svoji matku nehledej nikde venku, ani daleko, hledej ji jen v sobě. Když se podíváš do svého srdce, uvidíš, že tvá matka nikdy neodešla, je stále s tebou. Je ve tvých snech a vzpomínkách, v lásce, kterou ti dala a která nikdy nezmizí. Tvá duše a duše tvé matky jsou navždy propojené. A teď jdi zpátky a žij svůj život, buď statečný, silný a šlechetný. Tvé kroky jsou kroky tvé matky, tvé slzy jsou její slzy a tvé činy budou i její činy. Duše nikdy nezemře, jenom se mění.“

Chlapec hleděl na orla a cítil, jak se mu uprostřed hrudníku rozlévá zvláštní klid.

Orel seskočil z větve a mohutně mávnul křídly. Na jeho zádech seděla Taliho matka, pevně se orla držela za křídla a sálala z ní radost a štěstí. Láskyplně se na chlapce usmála a kývla bradou nahoru ke hvězdám. Orel vystoupal mezi stromy k obloze, stoupal stále výš a výš, bílé špičky jeho křídel nasvěcoval měsíční svit a byl stále menší a menší. Mířil ke třem hvězdám pásu Orionu.

Tali se spokojeně usmál a láska v jeho srdci mohutně zaplála. Ale nebyla už bolestivá, vlastně byla krásná a tichá. Jako vzpomínka a silná jako život sám. Cítil se zvláštně naplněný a klidný.

Otočil se a vykročil do tmy mezi stromy.

K ránu se vrátil zpátky do vesnice, ale už netruchlil. Běžel do stanu své tety, kde v závěsné kolébce objal svého malého bratříčka Ehiho. Chlapeček se v dece lehounce zavlnil a otevřel tmavé oči dokořán. Byly stejné jako měla jejich matka. Tali ho pohladil po tvářičce a jemně chytil za ruku.

A v každém dalším, i v tom nejobyčejnějším okamžiku svého života cítil, že matka je stále s ním, v jeho srdci, v přírodě, ve hvězdách, v šumění listí, v křídlech ptáků a v očích jeho sourozenců.

Život a smrt jsou součástí jednoho kruhu, který nemá konec. Smrt je jen pokojným návratem k Zemi, k Velkému duchu, k původním řádu, který vše stvořil a spojuje.

A pro ty, kdo se stále bojí konců, indiánská moudrost připomíná, že život a smrt nejsou proti sobě, jsou stále spolu, propletené, pevně svázané, stejně silné a důležité. Jako milenci, jako matka s dítětem, jako strom a jeho listí.

Howgh.