Čarodějnice v plicích

Indiáni k lékařům obvykle nechodí – spoléhají na šamany. Ti vidí nemoc jinak: jako bytost, kterou je třeba vyhnat z těla dávným obřadem plným kouře a zpěvu. A tak nemoc získává tvář, proti níž lze bojovat.

Indiáni k lékařům obvykle nechodí. Věří, že většinu potíží zvládnou sami – a kdo by se taky vláčel až do města?

Vlastně svého lékaře mají, i když ho tak nenazývají. Říká se mu šaman.

Je to zvláštní člověk. Objevuje se jen zřídka, žije na samotě, na samém okraji rezervace, daleko od lidí. A přesto ví o všem, co se kde šustne – jako by měl napojená vlákna na každou myšlenku, šeptaný rozhovor i tiché chvění v duši.

Zpočátku jsem si myslela, že je to jen obyčejný vesnický léčitel. Sbírá bylinky za úplňku, suší je na provázcích a z jejich výluhů vaří nápoje, které s vážnou tváří podává bližním.

Ale brzy mi došlo, že tohle je jen kulisa. Zástěrka. Něco jako kouzelnické vystoupení – třpytivé asistentky s obručemi, pochodněmi a napjatými výrazy, které mají odvést pozornost. Protože to skutečné kouzlo se děje úplně jinde.

Léčení u indiánů funguje jinak, než jsme zvyklí. Nejde o rychlý zásah, pilulku nebo injekci – ale o hledání rovnováhy. Nemoc tu není jen tělesná potíž. Většinou je to znamení, že se něco porouchalo uvnitř. V duši. V srdci. Nebo v tom, jak jsme napojeni na svět kolem sebe.

Vzpomínám si na jedno jaro. Trápil mě úporný kašel a bolest na prsou, až se mi dělaly mžitky před očima. Bylo mi vážně mizerně.

„Potřebuju antibiotika!“ volala jsem na Tammyho, máchala rukama a tvářila se, že každou chvíli padnu k zemi.

Už jsme skoro seděli v autě, když se z lesa vynořila prababička ZeePee. Na okamžik naslouchala mému sípání, pak ke mně přistoupila, přiložila ucho k mému hrudníku – a suše zavelela:

„K šamanovi!“

Bez jediného dalšího slova se usadila na zadní sedadlo.

Zavrtěla jsem hlavou a zasyčela na Tammyho:
„Na nějakýho šamana z vysoka kašlu!“

A aby to pochopil doslova, rozkašlala jsem se tak, že jsem se musela přidržet kapoty, abych nespadla.

„K doktorovi!“ poručila jsem a soukala se do auta.

Tammy se posadil za volant a bezradně těkal pohledem mezi dvěma ženami – jednou nemocnou a vzteklou, druhou starou a neústupnou.

Přimhouřila jsem oči a možná i trochu zavrčela.

Tammy zařadil rychlost a místo do města odbočil z naší prašné cesty doprava. Do rezervace.

Nevěřila jsem vlastním očím. Začala jsem se rozčilovat – proč to dělá? Riskuje život vlastní ženy, která sotva stojí na nohou. Každý kilometr směrem od civilizace mě posouvá blíž smrti!

ZeePee se vedle mě rozesmála.
„Šaman z tebe tu čarodějnici vyžene, neboj!“

Zhluboka jsem se nadechla – a v plicích to bolestivě zaskřípalo a zabučelo.

Aha. Tak čarodějnice. Výborně. Zjevně nová diagnóza.

Dorazili jsme k okraji rezervace a vystoupili z auta. ZeePee rázně vykročila k lesu, odkud stoupal tenký proužek dýmu z šamanova týpí.

Když jsme se přiblížili, plachta stanu se odhrnula – a šaman opatrně vykoukl ven.

ZeePee mu vesele zamávala.

Na jeho tváři se na zlomek vteřiny mihl výraz zděšení. Než jsme stačili cokoliv říct, zmizel zpátky dovnitř.

ZeePee mě poplácala po lokti.
„Neboj se, všechno bude v pohodě! Až se budeme vracet, budeš zdravá jako rybička!“

„Až se budeme vracet, Tammy mě ponese na zádech a bude si přát, aby mě býval radši odvezl k lékaři pro pořádná antibiotika. A možná tu cestu do města ani nepřežiju a na zadní sedačce vypustím duši,“ zašeptala jsem a nazlobeně se na něj podívala.

Tammy pozvedl obočí a několikrát s ním povzbudivě zahýbal.

ZeePee rozevřela stan a tiše do něj zaplula.

Otočila jsem se k Tammymu.
„Dobře, já tam tedy půjdu. Ale slib mi, že pak do města pojedeš opravdu rychle.“

Můj muž souhlasně přikývl.

Vešla jsem do týpí – a neviděla vůbec nic. Kouř byl všude. Zvedla jsem ruce před sebe a začala jimi šmátrat do prázdna, zatímco jsem teatrálně pokašlávala, aby bylo každému jasné, proč tu jsem.

Tammy mě následoval, chytil mě za loket a dovedl do levé části stanu, kde se posadil na zem. Sklouzla jsem vedle něj – a překvapeně zjistila, že pod clonou kouře je vidět docela dobře. Pohodlně jsem se zabořila do záplavy dek a kožešin.

Šaman seděl naproti mně a upřeně mě pozoroval.

ZeePee ležela opodál, pohodlně natažená na boku, a z malého kalíšku pomalu usrkávala jakousi tekutinu.

Muž nalil další kalíšek z barevně zdobené, ohmatané čutory a podal ho Tammymu. Ten ho přijal s mírným úklonem a beze slova ho do sebe obrátil.

„Po chlastu budeš řídit? Jsi vážně statečný,“ zamumlala jsem téměř neslyšně.

Tammy jen pokrčil rameny.

„No tak, snad mi taky něco nabídne,“ pomyslela jsem si a nervózně těkala pohledem ze šamana na ZeePee a zpět. Seděli klidně, jako by všechno bylo přesně tak, jak má být. Jen já jsem sem zjevně nezapadala.

A pak – úplně zničehonic – ZeePee i Tammy vstali a beze slova vyšli z týpí.

Nevěřícně jsem je sledovala. Fakt mě tu nechají samotnou? S tímhle pošukem?

Muž přede mnou se náhle rozchechtal. Ne zlomyslně – spíš jako někdo, kdo přesně ví, co si myslíte.

Zašklebila jsem se. Bylo mi vážně zle a na srandičky jsem neměla ani kousek energie.

„Já vím!“ zašeptal lámanou angličtinou. Oči mu přitom zablýskly. „A pomůžu ti!“

Vstal a sáhl do jednoho z desítek pytlíků, které visely kolem nás v různých výškách. Vytáhl hrst sušených bylin, přiložil je na rozpálený kámen u ohně a zapálil.

Začaly pomalu doutnat a do vzduchu se vznesl bílý kouř s podivně omamnou vůní.

Chytil svazek sušených rostlin do kousku plátna a pomalu mi jimi mával kolem těla a hlavy. U toho tiše mumlal něco, co připomínalo zpěv – nebo spíš zastřené naříkání.

Pak bylinky vhodil do ohně, kde okamžitě vzplály. Celé týpí se rychle zaplnilo hustým kouřem. Nalil do kalíšku tmavou tekutinu a podal mi ho.

Přičichla jsem. Fuj. Vůně byla silná, nahořklá, zemitá a nepříjemně těžká. Jak to mohli Tammy i ZeePee vypít s takovým klidem? Zavřela jsem oči a obrátila kalíšek do sebe. Co už. Hůř mi být nemůže.

Nápoj se mi rozlil útrobami jako teplý proud – a najednou se svět začal zaostřovat. Všechno kolem mělo ostřejší kontury. Barvy byly sytější. Zvuky hlubší. Jako by někdo zesílil realitu.

Šaman ke mně přistoupil, uchopil moji hlavu do dlaní – a přitiskl mé čelo ke svému břichu.

Nadechla jsem se. Jeho kožená vesta voněla ostře a nepříjemně – směs kouře, potu a bylin. Starý, těžký pach. Zatočila se mi hlava. Udělalo se mi mdlo.

Pevně mi sevřel lebku, a ještě víc přitlačil. Zblízka jsem slyšela jeho dech, jeho srdce, jeho hlas. Začal nahlas opakovat slova v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Zněla drsně, jako by škrábala vzduch.

Opakoval je stále dokola, s rostoucí naléhavostí. A pak náhle vykřikl – hlasitě, ostře – a prudce mě od sebe odstrčil.

Šokovaně jsem se na něj podívala, ale jeho pohled mířil někam vedle mě. Otočila jsem se tím směrem.

Stála tam stará žena.

Na sobě měla hrubou, zašedlou látku připomínající starý pytel. Vypadala, jako by bloudila lesem celé týdny – její kůže byla našedlá, téměř mrtvá. Krátké šedé vlasy měla rozcuchané, tvář hluboce vrásčitou.

Šklebila se na mě. Zle. Ruce, kostnaté a pokroucené, vztáhla ke mně. Zavrčela. Z úst jí vyšel nasládlý dech – těžký, zkažený. Páchl po hnilobě a nemoci.

Zděšeně jsem uskočila dozadu a sklouzla po zemi co nejdál od ní.

Šaman klidně mávl rukou mým směrem, jako by říkal: „Zůstaň v klidu.“ Ale oči měl stále upřené na ženu. Jeho výraz se nezměnil – byl ledový, soustředěný.

A právě v tu chvíli jsem si všimla, že už na sobě nemá tu starou propocenou vestu a oprané kalhoty se střapci. Měl na sobě bílý obřadní oděv s červenými ornamenty – takový, jaký nosil jen při posvátných rituálech.

Zmateně jsem zamrkala. Nechápala jsem, co se děje.

Šaman upřel pohled na stařenu a začal tichounce zpívat. Jeho hlas byl hluboký a uklidňující. Slova jsem nechápala, ale něco uvnitř mě na ně odpovídalo.

Stařena se ušklíbla. Chraplavě se zasmála – a znovu zavrčela.

Stočila jsem pohled na šamana, jeho zpěv sílil, slova zněla naléhavěji. V očích měl podivný výraz transu.

Ve stínu za jeho zády se pohnul vzduch – a objevily se čtyři postavy.

Staří muži. Důstojní, s dlouhými bílými vlasy, v oděvech podobných tomu šamanovu. Stáli nehnutě po jeho boku, rty se jim tiše hýbaly. Možná zpívali. A jejich oči byly upřené na ženu.

Stařena ztuhla.

Pak se náhle chytila za hlavu a začala se svíjet. Její tělo se zmítalo, jako by ji něco uvnitř rvalo na kusy. Tvář jí zkřivila bolest, z úst jí vyšel přidušený výkřik – zněl spíš jako zavytí.

Hlasy mužů zesílily. Slévaly se do jediného hlubokého tónu, který mi vibroval v kostech. Všechno kolem se zpomalilo. Zvuky, pohyby, i dech.

Cítila jsem, jak mě obklopuje zvláštní teplo – husté a těžké. Propadala jsem se do stavu, kde se bdění a sen pomalu slévají v jedno.

A pak to přišlo.

Všichni čtyři muži náhle ztichli a stanem se rozlehl jediný zvuk. Ostré, suché tlesknutí. Tak silné, že mi až zařinčelo v uších.

Žena ztuhla. Ještě jednou na mě pohlédla. V jejích očích se na okamžik mihlo cosi – lidského? A pak byla pryč.

Mžourala jsem kolem sebe.

Viditelnost se opět rozplynula do šera. Kouř se vlnil a tančil, zůstal po ní jen pohyb ve vzduchu. Žádná stopa.

Šaman ke mně poklekl a jemně mě chytil za bradu. Na sobě měl znovu tu starou, odřenou vestu a béžové kalhoty s třásněmi. Zadívala jsem se na něj. Nechápavě. Jako bych se právě vrátila z místa, které nikdo jiný neviděl.

Podíval se mi do očí, pak se sklonil a pomalu mi dýchl na čelo. A naprosto bezchybnou angličtinou řekl:
„Čarodějnice je pryč. Teď žij!“

A zvedl mě na nohy.

Rozhlédla jsem se pozorně kolem sebe – stařenu ani ty staré muže, co mu předtím stáli po boku, jsem nikde neviděla. Vzduchem se jen vznášel lehký kouř a nad hlavami se lehounce pohupovaly plátěné pytlíky se sušenými bylinkami.

Šaman mě chytil za loket a mlčky vyvedl před týpí, kde mě předal Tammymu. Pak bez jediného slova ustoupil zpět.

Tammy mě objal. Pevně.

„Tak jaké to bylo? Cítíš se líp?“ zašeptal.

Zamžourala jsem na něj. Jeho otázka mi na chvíli nedávala smysl.

„Pojď. Jedeme domů,“ odpověděla jsem tiše – a vykročila k autu s překvapivou lehkostí.

Doma jsem pak prospala dva dny. Doopravdy. Jen jsem ležela a nevěděla o světě.

A upřímně – už při příjezdu jsem necítila vůbec nic. Na prsou mě netlačilo a ani jednou jsem nezakašlala. Jako by ta nemoc odešla dřív, než jsme vůbec dorazili zpátky.

Zůstala jen únava. Tělesná i duševní.

O pár dní později mi ZeePee řekla, že když mě tehdy viděla stát u auta, hned věděla, co se děje.

„Držela tě,“ prohlásila. „Temná čarodějnice. Ta, co roznáší zápaly plic, svírá hrudník, dusí… a někdy i odnese duši. Měla tě celou omotanou. Viděla jsem ji, jak ti sedí za krkem.“

Neřekla jsem na to nic. Možná už mě to ani nepřekvapilo.

Myslím, že ji šaman nejdřív zhmotnil, potom znehybnil – a nakonec, za pomoci podivných tónů, zpěvů a vibrací, dočista vyhnal. Poslal ji zpátky do neviditelného světa, odkud přicházejí bytosti, které působí bolest a nemoci.

A ti muži kolem něj? Myslím, že to byli jeho předkové. Dávní šamani. Přivolal je, aby mu propůjčili sílu – protože ten boj nebyl jen jeho.

Poznala jsem mezi nimi i rysy Bena. O jeho pradědovi se říká, že byl největší léčitel svého kmene. Pomáhají si tak po celé generace. A nikdy na nic nejsou sami.

A možná…

Možná jsem jen vypila nápoj nevědomí a měla halucinace. A ten zápal plic jsem zahnala šokem. Těžko říct.

Když jsem tuhle teorii vykládala Tammymu, rozesmál se.
„Víš co?“ řekl. „Možná ti vážně seděla za krkem. Ale hlavní je, že jsme se nemuseli táhnout do města.“

Howgh.

Tento příběh patří mezi kapitoly knihy Miláčku, zdechni! Obraťte se s důvěrou na šamana, která brzy vyjde.