Život s přítelem

Miluju procházky ve dvou, za každého počasí je to tak romantické. Zvláště v teplých letních dnech, kdy se můžeme spolu svalit do trávy.

Jenom já a ty, můj přítel. Mám tě tolik ráda. A ty? Zbožňuješ mě. Já   vím, neexistuje v tvém životě nikdo jiný. Jenom já. Takovou lásku nám můžou všichni závidět.

Líbí se ti, když něco dobrého ukuchtím, maso ti chutná nejvíce, prostě masožravec. Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. Sem tam zobneš i zeleninu, ovoce, aby se neřeklo. Ale tvůj vděk za dobrou baštu nezná mezí. Ani mi neupíjíš moje oblíbené růžové vínko, jsi abstinent, něco to má do sebe.

 Dáváš svoji lásku a oddanost neustále najevo. Kdo by také nechtěl být milovaný?

 Trochu mně vadí, že šmíruješ v koupelně. Musím se před tebou zavírat, nebo v tom jsi netaktní a najednou bez klepání rozrazíš dveře a vstoupíš. Víš, pokaždé se to nehodí, tobě se to však blbě vysvětluje. Co už s tebou nadělám.

Je nám spolu báječně, když mlčíme, vyšlapujeme si měkkou trávou. Nebo spadlým listím, hezky vedle sebe. No někdy jsi rychlejší a kopec vyběhneš jak laň. To mně už jde hůře, ale snažím se, aby sis toho nevšiml. I když moje lapání po dechu a funění se nedá přehlédnout.

Víš, a to je na tobě super. Žádné kecy, že se mi krátí dech, nebo že jsem ztloustla. Nedej bože zestárla. To je fajn, že takové věci, které se dotknou každé ženy, neřešíš. Když se třeba zpozdím, nevadí ti to, naopak o to vstřícněji mne vítáš, kamaráde můj. Jsi prostě nejlepší přítel.

Je bezva, že si při těch naších výletech udržujeme kondičku oba dva. Otužujeme se, nebo na túry chodíme každý den, i v dešti. I to je kouzelné, zatím co já obdivuju kapky stékající po listech, ty se rozhlížíš po nějaké zvěři. To tě zajímá hodně. A mně to vadí. Také ti to dám patřičně sežrat. Co máš co koukat po jiných bytostech, než jsem já! Tvoje ,,královna“.  Ne, nežárlím, není to hezké.

Když počasí dovolí, lehneme si na louku, stulíme se k sobě. Já mluvím a ty jen zbožně posloucháš. Občas mi vlepíš pořádnou pusu, já tě zase obejmu a nechci tě pustit ze svého náručí. Nevadí mi, že neodpovídáš. To je tvůj způsob komunikace. Já už si zvykla, nikdo není dokonalý. Dělíme se spolu o nalezené lesní jahody, snažíš se mi uloupit co nejvíce pro sebe. Já ti je ráda přenechám, když ti tak chutnají. Ráda se na tebe dívám, když baštíš. Jídlo miluješ skoro stejně jako mě. 

Chodíme spolu na houby. Nikdy nic nenajdeme. Vlastně jednou jo. Vzpomínáš? Jak jsi mě vtáhl do mlází? Nevím, co tě to popadlo. Až jsem se lekla a sklouzla na kolena. A co to vidím. Přímo před nosem. Byli tam. Dva, kloučkové ,,červení janci“.  Jů to bude bašta, ty se budeš jen dívat, smaženici nesmíš. No nebuď smutný, já za to nemůžu.

Docela vtipné je, jak se pokaždé zlobíš na souseda, když jdeme kolem jeho plotu. Bručíš si pod vousy, celé tělo napnuté k útoku a připravený chránit mě.

,,No ták, neblbni, v klidu, dělej, že ho nevidíš. Neřeš ho. Slyšíš? Tak buď trošku hrdý. Nemusíš vše hrotit hádkou nebo dokonce bitkou. Já vím, jak moc ho nemáš rád.“ Uklidňuji  svého přítele, fakt souseda nemusí. Moc to nepomáhá, bublá to v něm pořádně. Hlupáček žárlivý. Nedej bože kdybych na něho promluvila, nebo se usmála. No já vím, žárlí hodně, jenže co s tím? Těžko ti vysvětlit, že miluju jen tebe. A podívat se snad můžu, ne?

Večery trávíme spolu, ty se ke mně hrabeš na pohovku, ale já tě tam nechci. Každý máme svůj prostor na odpočinek, a to musíš respektovat. ,,Ne, nezkoušej to na mě a nedělej psí oči, nešmajchluj se, všechno má své meze. Rozumíš. Já mám gauč a ty svůj pelech. Vybírala jsem ho s láskou pro tebe, tak ho nenecháme ležet ladem, ty můj čtyřnohý příteli. Stejně jak přijde páníček, pozve tě k nám na gauč, a ty se usídlíš mezi náma.