Troška malování

Moje babička malovala obrazy, vůni barev cítím dodnes. Sedávala jsem na maličké modré stoličce a pozorovala, jak štětec tancuje po plátně. Byla jsem hodně malá, tak se mi ty vzpomínky míchají. 

Pamatuji si však jenom ty hezké okamžiky. Jahody, borůvky, maliny. Babiččiny králíčky, slepičky a pejska Nelinku. Nedá se zapomenout na její laskavou náruč, však také vychovala sedm dětí. Bez pampersek, automatické pračky a jiných dneska nezbytných pomůcek. Obdivuhodná žena. Miluji ji, i když už na nás dává pozor tam shora. Často mě mrzelo, že jsem její malířský talent nezdědila…

Jenže osud to zařídil jinak. Talent mají moje dvě dcerky. Danča si kreslila od malička, byl to její způsob komunikace s okolním světem. Kreslila ode dne, kdy udržela pastelku. Dařilo se ji ztvárnit svět po svém. Na obrázku mávali křídly motýlci, ptáčci a oblíbené včelky. Říkám dcerce „Dani, kde máš kytičky, travičku ?“Ona obrátila oči v sloup a důležitě odpovídá „Ty nevidíš, že jsou v Africe?“ To měla asi čtyři roky.

Vystačila si sama s pastelkami. V jejich šesti letech jsme ji sdělili novinu, že bude mít sourozence. Tuším, že barvičkami, nebo voskovkami bychom jí udělali větší radost. „Hm, mami ty to mimino chceš?“ To víš, že ano budeš si mít s kým hrát.“  „A taťka?“ „ No ten se moc těší, i děda.“ Danča se nenechala zdržovat v malování a odpovídá spíš pro sebe. „A mně se nikdo nezeptal.“

Prostě naše Danča je trošku jiná, k životu ji stačí nejbližší rodina a pár přátel. Možná i proto, že je trochu umělec a ti mají svůj svět. Dovolím si ukázat pár jejích obrázků.

Tuto krásku, namalovaly společně obě dcery tátovi. 

Andílek, kterého dělala také dcera Daniela.

Z lásky keramický andílek.

 Našim miláčkům, šije originální kombinézky. Any a sovičky.

Calvíno.

Tetě vyrobila na přání tuto cedulku.

Danču trápí spoustu zdravotních neduhů, ale snaží se rozdávat radost ostatním lidem. Svými malíčkými uměleckými dílky. Je důležité najít smysl, života a prát se za něj. Udělat hezčí den, sobě i lidem kolem sebe.