Ta, která život nevzdává

Lidi jsou různí, můžou se nám zdát fádní.  Život nalajnovaný…vztah, manželství děti….A pak se něco stane…Najednou se zastavíte a zpozorníte. Opravdu je ten člověk, kterého léta znáte, „obyčejný“?

Nedávno mě to napadlo u mojí tety. Vychovala dvě děti. Prostě normálka. Vždycky byla ke všem milá…a to bylo asi tak všechno, co jsem pobrala. Všechny moje tety jsou fajn.

Jenže…přišla nemoc, zákeřná….

Teta Ela ji zvládla.  Z mého pohledu. Jak já můžu vědět, co prožívala.

 Jak jí bylo zle.

 Co se jí honilo hlavou.

Byla jsem úplně někde jinde. Nebyla jsem to já, kdo ji pomohl překonat tuto zlou dobu. Vím, že jí podržely její děti, sestry a bráška.

Stydím se za to. Mohla jsem ji podpořit i já…

Všechno šlo tak nějak mimo mne. Ano, mrzí mě to.

Teta však není žádné béčko. Za podpory sourozenců, dětí vše zvládla. Má můj obdiv.

Jenže přišla další rána. Onemocněl tetin syn, můj bratranec…přiznám se, že toto jsem už dost prožívala i já. Byl mladší, měl malé děti. Ta nemoc byla neúprosná. Krutá, rychlá zničující.

Všichni jsme měli jedno přání. 

 „Martine, bojuj, nevzdávej to“

Moc jsme doufali v zázrak, všichni do jednoho člena celé rodiny. Tolik jsme věřili.

To se nesplnilo, ten nahoře měl jiné plány.

Osud nedovolil bratranci postarat se o své děti, ženu ani mámu….

V tu chvíli už pro mne teta Ela byla jako hvězda na nebi…statečná a nezdolná.

Ona přes svoji neskutečnou bolest věděla, že tu musí být pro svoje vnoučata, snachu, dceru….

Kde vzala sílu? To ví jenom ona. Zvládla bych to i já?

Myslím, že ne.

Teta Eliška, se v mých očích změnila na ženu s Ž.

 Málokterá se jí vyrovná.

Já vím, že sílu ji dodává moje babička, tetina máma. Ona nás naučila držet při sobě a také to, že rodina je největší bohatství….A také on, její syn Martin.

Babi je dávno na druhém břehu, bohužel i Martin. Jenže já si dobře pamatuji babičky slova…a myslím, že toto se jí opravdu povedlo.

 Vždycky držíme při sobě, víme, v čem je síla rodiny. A ty, teto Elo, jsi živým důkazem.

Nedat se zničit osudem. Bojovat až do konce. Držet rodinu pohromadě.

Moje teta se ocitla znovu na kolenou. Ale já už vím, že je to neobyčejná bytost. Opřela se o svoje nejbližší. Postavila se znovu na nohy.

 Udělala krok tím správným směrem.

Já už dobře vím, že nejsou hrdinové na filmovém plátně, ale lidé, kteří se zdají být fádní….takoví jako moje teta Eliška. Ona je mi vzorem, ta žena, která se zdála, tak obyčejná…