Setkání

 Tož nevím, jestli ještě můžu něco doplnit k našemu blogérskému výjezdu do Olomouce. Já že to bude slópačka, seznamovačka. S těmi, co ještě neznám. Vítačka, těch, které už znám.

A že byla příjemná.

Myslím, že něco doplnit můžu, každý to viděl trochu jinak. Jasné bylo, že se poznáme blíže. A hlavně krásné město Olomouc. Že nám půjde o život a budeme pátrat po příšeře mi bylo zatajeno. Takže já si to nevědomky beze strachu užívala.

Nevzala jsem svého kámoše, protože se fest pronese. A v batohu zabere dost místa. Fotoaparát. No musel stačit mobil, který neoplývá nejlepším foťákem.

Tož proto fotek minimálně.

Marně však hledám fotku, kde jsme se fotili u Orloje. Už nevím, čí to byl mobil, ale překvapilo mě nadšení, kolemjdoucího. Ochotně „Jaromírovi“? Sebral mobil, že nás vyfotí. Dokonce si klekl na tvrdou, mokrou, dlažbu, aby fotografie měla grády.

Někteří zdatní byli připraveni k běhu za případným zlodějem mobilů.

Nic takového, zda se fotka povedla se možná dozvíme. Ovšem pan ochotný jenom sháněl kšeft. Vylezlo s něho, že je průvodce.

My ovšem měli Zdeničku, která o svém městě věděla všechno, ráda nám to dychtivým po poznání předala.

Mrzelo mě, že jsem nemohla svým mobilem. Nafotit Olomouc od Baziliky, nebo ji skryl mlžný opar. Teď přemýšlím je to ta Olomouc nebo ten Olomouc. Myslím že ta Olomouc.

Ale líbilo se mi odhodlání celé skupiny „Olmík“ prošmejdi. Za ne příliš příznivého počasí.

Já jsem zvyklá chodit po horách, vlečena svojí psí smečkou. Nechci se nikoho dotknout, ale mám pocit, že většina pisálků je z města. Ale mají můj obdiv. Opravdu jsme nachodili dost kilometrů. A stálo to za to.

Nakonec i to počasí se umoudřilo, přestalo poprchat a ve svižném tempu, nám nebylo ani zima.

U známých míst se nám dostalo odborného výkladu.

Bohužel nevyšla návštěva kočičí kavárny. Někteří se zdráhali vejít dovnitř. I tak se nás tam nahrnulo dost. Vypadalo to jako tanec, jede, jede mašinka. Nebo kavárnička docela malá v patře. Šli jsme jeden za druhým, abychom se na konci otočili a šli zase zpátky ven. Zregistrovala jsem úžas v očích některých hostů „Kde se tady vzalo tolik lidí“? Dokonce i kočičky prchaly.

Nakonec zákusek i káva byla ovšem bohužel, u nás na dědině je lepší výběr. To mi rozšířilo obzory, že nemusí být ve městě lepší služby než ve vsi.

Ale to jsou pro mě, detaily. Nepodstatné.

Další naše hovory se měly vést v restauraci kde si vaří svoje pivo. Pro pivaře ráj. Myslím, že toto se povedlo. Jídlo super já se odvážila dát si kachní stehýnko s červeným zelím a karlovarský knedlík. Moje teta Jitka, malá babička blogérka, konstatovala, že toto nemůžu na noc strávit.

Jak kdyby neměla valašskou krev a nevěděla, že toto je cesta, jak si nalít čistého vína a neopít se.

Ono to víno opravdu nebylo z výběru, co by mi pasoval. Na otázku, jaké mají byla odpověď bez zaváhání bílé nebo červené. Prostě pivo vedlo.

Nakonec jsem došla k závěru, že rum bude lepší volba. První jsem kopla do řepy na ex. Našeho vedoucího Jaromíra to překvapilo, prý“ Aha takto se pije na Valašsku“

„Ano, ono cumlat slivovicu nejde“

Ale druhý a poslední, frťan, nebo třetí? Jsem už pila jako dáma. Účel nebyl se opít, ale udělat si hezký relaxační večer.  Ta becherovka, co přišla na závěr byla na dobré trávení a klidnou noc. Ale to jenom proto, že v baru, který byl při cestě do hotelu. Nevěděli, co je to rum. Nabídka byla taková, že jsme jim vůbec, nerozuměli. Jenom Honza pochopil, že nám nabízejí i „wisku“. 

No popravdě na to, že machrovali na nás, tož ani karty nebrali. Co toto je potom za nobl podnik. Ovšem zmátli nás na tolik, že Jaromír, který chtěl platit kartou. Jim nabídl zubní kartáček. Ještě, že ho nechtěli nebo čím by si chudák vyčistil chrup.

Opravdu jsme to všichni zvládli se ctí a zdravým rozumem.

 Ráno jsme se sešli u snídaně, někteří už frčeli domů, jiní ještě šli obdivovat krásy Olomouce. Udělalo se hezké počasí.

No bylo to fajn, tímto všem účastníkům děkuji za krásný víkend.

Jenom teda my s Jituškou, jsme mohly ten výtah objevit dříve než, když jsme se loučili. Že by přece jenom „pasečanky ve městě“?  A co hlavně, že jsme si to užily. Díky…..

Nedal se přehlédnout, oblečen ve svátečním oděvu

Část statečných 

Okouzlující místo

Tajil se mi dech

Nejdříve jsem nechápala, potom vyluštila "Revoluce"

Bližší ohledání už mi dalo smysl

Roztomilá ulice, pohltila naší výpravu 

Lidi fotím ráda, ale toto je jiná milá vzpomínka

Katedrála u ní se člověk musí zamyslet a zastavit

Věž se ztrácí v mlze

Trochu jiný pohled 

Později večer se řešily už i ponožky

Někteří zapomněli, nejen občanku, ale kód

A o tom to je