Parašutista

Mléko je výborná potravina, to víme všichni. Jeho cesta na váš stůl je často složitější, než si většina lidí umí představit. Ale dá se při jeho výrobě užít sranda, všechno je to o lidech. Potom se do práce chodí s radostí.

Dneska máme moderní dojírny, je to trochu jako továrna. Kravičky za námi dojdou samy. Čipy na jejich nohou prozradí o kravičce všechno, co potřebujeme. Práce je hodně, moc se nezastavíme. Odpadové mléko se dojí zvlášť do konví, ostatní putuje potrubím přímo do chladícího tanku. Konve máme lehoučké z průhledného plastu, mají obsah dvacet pět litrů. Když ji nesete plnou přes celou dojírnu, pronese se. Mlezivo pro telátka dáváme do zvláštních konví. Ty jsou postavené na začátku dojírny u zdi, která sousedí s kanceláří zootechnika. Ta je z horní části prosklená.

Moje kolegyně zrovna u té zdi stála zády ke mně, na kachličky psala zprávu pro další směnu. Já táhla plnou konev mleziva. Co čert asi chtěl, zakopla jsem o hadici. A už jsem letěla i s konví, moje myšlenka byla: ,,Danuško nespadni, bolelo by to!“ Konev mi upadla na zem, přede mne. Vlastně jsem se té konve držela, vyrovnávala balanc, abych necápla. Konev pod mojí tíhou klouzala dál, přede mnou. Obě jsme kalily ke zdi velkou rychlostí, pořád jsem se držela statečně na nohou, konev mi pomáhala udržet stabilitu, ovšem klouzala dál.

,,Prásk“ s rachotem jsme obě přistály o zeď. Těsně vedle kolegyně. Ta netušila, jaké drama se ji odehrává za zády. Já zadýchaná, s roztřesenými koleny i celým tělem. Šťastná, že jsem nespadla a hlavně, že jsem se neprobourala až do kanceláře. Kupodivu i konev přežila. Kolegyně se nadechla a říká mi s klidem Angličana: ,,Dano, já jsem se ale lekla.“ Musela počkat deset minut, než jsem ji povyprávěla, co se dělo za jejími zády.

Zákon schválnosti tady platí. Občas se při frmolu překliknu na displeji, nechtě otevřu branku na odchod dojnic z dojírny. Když je pustím, tak většinou stojí, přežvykují, nevzrušují se, že by měly odejít. Pískáme, voláme, ťukáme do zábradlí, aby se pohnuly směrem ven. Když ji otevřu omylem, věřte, že okamžitě reagují a prchají ven.  Herečky. Kolikrát se zapotím, než nasadím dojící stroj. Dělají to samé známe potvůrky. Zakročí se, dají zadní nohu tak, abych měla potíže se k vemenu dostat. Takže trocha akrobacie nutná. Vypadá to tak, že nasadím přední struky a potom ty zadní ze zadu. Musím mít ruce jak chapadla chobotnice, dlouhé a nejlíp tak aspoň čtyři. Stroj syčí, všechno musí být rychlé. Když se zadaří, kravička se postaví do normálního postoje, sranda skočila, tak co. No není to kráva?

V době, kdy jsme měli vaznou stáj, se dojilo přímo na chlévě. Bylo to více v klidu a pohodě. Krávy stály v řadách naproti sobě.  Mezi stáním byl krmný stůl, široký, aby projel krmný vůz. Občas se tam děly věci.

Pracuji trochu namáhavě po probdělé silvestrovské noci, když v tom cizí chlap si vykračuje po krmné chodbě. Nevěřila jsem vlastním očím. ,,Dobrý den, paní vede tato cesta do města?“  Otočila jsem ho směr ven z kravína a doprovodila na cestu s tím, jestli nechce zavolat taxíka, nebo si chvíli lehnout, než ho opustí opice. ,,Ne, sú v pohoděé“ Nevím, kudy prošel zpátky, ale za pár minut ho stájník sbíral z hnojiště, nebyla na něm nit suchá. Takže sprchu a čisté oblečení neodmítl, konečně se trochu probral, nechápal, jak se k nám dostal. Ted už by se to nestalo, všechno je oplocené.

Zaučovaly jsme paní, která byla nová a měla nás vystřídat v době dovolených. Šlo ji to dobře, ale každý začátek je těžký. Zrovna jsem vařila ranní kávu v kuchyňce, když Dáša přiběhla. Oči přes celou hlavu. ,,Dančo, normálně máme ve strojovně parašutistu aj s padákem“  ,,Dášo, tobě hrabe, né?“ Hm, byl tam. Akorát teda ne parašutista, ale Pepa, náš servisní technik. Jezdíval pravidelně doladit nové dojící zařízení. Je fakt, že chodil v maskáčích, vláčil obrovsky batoh s nářadím a náhradními díly.

Pepan sledoval stroje při dojení, jak to všechno funguje. Přišel ke mně a obejmul mě ze zadu. Bylo to přátelské objetí, spokojený, že všechno šlape. Trochu více se přitlačil, já ucítila tu věc…no věc…takové ,,To tvrdé“ přímo na mém zadku. Ztuhla jsem, no to jsem si o Pepovi nemyslela, nebyla jsem schopna pohybu. Kde je ta Dáša! Pomoc, chtělo se mi volat. Dano nepanikař! Snad mě někde neodtáhne do stodoly. ,,Pepo, čum hen ten stroj blbě pulsuje!!“

Pepan mě pustil, vrhl se ke stroji. ,,Uf.“ V  tom vytáhl z přední kapsy kalhot velký šroubovák…..Ale omluvu mám, byla jsem mladá. Teď by mě už nic takového nerozhodilo. Otázka je, jestli by se ještě chtěl někdo ke mě přitlačit.

Poučení: Ne vždy jsou věci takové, jak vypadají na první pohled.