Prosím nerušit, introvertím!

Tak já se teda veřejně přiznám: Jsem introvert. Velký. Kdo mě nezná, má mě ale často za extrouše, protože vidí, jak se vesele a (zdánlivě) uvolněně bavím a v práci (zdánlivě) suverénně promlouvám k davu lidí.

Stereotypně jsou extroverti vnímáni jako čilí a společenští jedinci, co se chtějí  neustále družit, mluví non stop, jsou obklopeni davem a jdou z akce do akce. Snadno a rychle se rozhodují, jsou spontánní, energičtí, změna je pro ně vzrušující dobrodružství. Introverti jsou pak zase často zobrazováni jako nudné šedé myšky s brejličkami, co v tichu domova hltají knihy, mají problém promluvit ve skupině, radši píší patnáct minut e-mail, než aby zatelefonovali, a ze změn jsou odvázaní jak hladová veš, co vidí jen pleš. (Celá já, minus brýle.)

Na tom je spousta pravdy, ale intro- či extroverze nespočívá v ukecanosti či knihomolství, ale především ve způsobu, jakým dobíjíme své baterky. Pokud je typický extrovert unavený, udělá mu většinou dobře jít někam do šumu a hezky se pobavit s přáteli. Jestliže je však unavený typický introvert, má zpravidla jedinou touhu – jít domů, zavřít za sebou dveře, vypnout telefon a obklopit se krásnou tichou samotou.

Protože jsem úča, trávím celý den s malými i velkými bytostmi, což je krásné a naplňující, ale také často velmi vysilující; ostatně každý, kdo pracuje s lidmi,  mi dá za pravdu. Z titulu své funkce ještě navíc pravidelně organizuju výlety a kulturní a společenské akce; nesmírně mě baví vymýšlet program, logistiku a posléze pozorovat ten radostný šum a dětské nadšení, ale už mi pak bohatě stačí být někde v pozadí a třeba umývat nádobí.

Pozoruju, že s věkem introvertím čím dál víc, a předloni jsem dokonce i přestala obědvat ve sborovně. Ne, že bych své kolegy neměla ráda – mám je dokonce moc ráda – ale po několikahodinovém vyučování za sebou a dalších pár hodinách před sebou už nemám sílu dál mluvit, natož třeba ještě řešit při jídle nějaké pracovní záležitosti. Před časem jsem si sice dala jako závazek strávit ve sborovně aspoň jednu obědovou přestávku týdně, ale pak jsem si jen vyčítala, že to nedodržuju, takže už radši nezávazkuju. Dlabanec si ve sborovnové mikrovlnce tedy jen ohřeju a zašiju se u sebe ve třídě. Samozřejmě s knihou! Když mám kliku, nikdo mně během těch dvaceti minut nevyruší. Když ji nemám, musím si připomínat, že mě od vyšetřování papírové vraždy ruší jen jeden milý člověk, a že na rozdíl od stránek knihy nepůjde o život.

Po práci dojdu domů a chci jediné – prázdný pokoj, ticho, knihu a počítač. Pokud po mně někdo něco chce, ideálně by měl zformulovat svou žádost či otázku tak, abych na ni mohla buď pokývat hlavou, nebo zavrtět krkem. Manžel – extrovert – nejprve hudroval, že se s ním po příchodu z práce vůbec nebavím, ale po několika letech pochopil, že je pro všechny lépe, když se mi na  nějakou dobu odklidí z cesty a nechá mě hezky tiše introvertit. Řečeno slovy jedné mediální hvězdy – dejte mi hrnek čaje, posaďte mě někam do rohu a všichni buďte zticha!

A protože nám pomalu končí prázdniny a dovolené, měla bych jednu velkou prosbu – buďte na nás introverty hodní a dopřávejte nám chvíle ticha, klidu a času na rozmyšlenou, než zareagujeme. Pamatujte, že my vás máme rádi a neignorujeme vás, ale na konci dne jsme často prázdní jak baterka v telefonu, a prostě se jen potřebujeme zase nabít. Za poskytnutý čas se vám pak hojně odměníme – nejen že dostanete skvělé tipy na skvělé knihy, ale hlavně vám zase budeme schopni dlouho naslouchat (a obdivovat, že vás neděsí mluvit ve skupině lidí a dokážete přemýšlet nahlas, pohotově odpovídat a spontánně se rozhodovat)!