Narozeninové útoky

Pokud slavíte 22. 3. narozeniny (stejně jako já) a žijete přitom nějaký pátek v Lodýně (stejně jako já), bude pro vás včerejšek extra pamětihodný. Žel jsou vzpomínky, bez kterých bych se i obešla... Pocity bezprostředně po útocích?

Zvlášť když jsou to místa, kde se pravidelně pohybujete?

Strach.
Loni Brusel, letos Londýn. Je 15.30 a o útoku se dozvídám od kolegy, který jen hlásí, že nějaký chlap vjel autem na plot Parlamentu, a pak s nožem zaútočil na policistu. Ve čtyři sama vstoupím na prkno s cílem zasurfovat na webových vlnách BBC, a nestačím se divit. Opravuji sešity, nervozně kontroluji zprávy a čekám, až dcera skončí kroužek a budeme v klidu doma; jezdíme totiž narvaným vlakem, a v nich se mi už od prvních útoků roku 2005 svírá žaludek. Je o strach jezdit ve špičce narvaným metrem!

Strach a vztek.
Kdo a proč to udělal? Byl „jen“ mentálně vyšinutý, nebo je to fakt terorismus? Byl to sólo vrah, nebo jen předvoj nějaké organizované skupiny? Radši nemyslet.

Lítost.
Smutek nad zbytečně zmařenými životy, soucit s lidmi, kteří teď truchlí nad ztracenými partnery, sourozenci, dětmi. Dnešek jim navždy změnil život. Soucitíme také s těmi, jejichž nejbližší leží zranění v nemocnicích a třeba bojují o život – ještě že se můžeme modlit!

Výčitky i vděčnost.
Je to tragédie, ale mrtvých mohlo být daleko více. Díky Bohu! Člověk si ale také skoro vyčítá, že cítí úlevu, že on je teď doma v teple a bezpečí (a s dortem!), zatímco jiní prožívají nejtemnější chvíle. Znovu si uvědomuji, že každý den je milost, a to, že se večer vrátíme živí a zdraví domů, není samozřejmost.

Strach – opět.
Od prvních útoků v Paříži bylo celkem jasné, že co se týče Londýna, nejde o to jestli přijde útok, ale spíš kdy. Vyostřená brexitová atmosféra a čerstvé oznámení ze začátku tohoto týdne, že 29. března Británie aktivuje článek 50, na náladě také nedodává. Nikdo neví, co bude, a to je někdy téměř „recept na neštěstí“, jak tvrdí jeden anglický idiom.

Chytré rady.
Ono se lehce řekne, vyhýbej se ranním a večerním dopravním špičkám, nechoď na místa, kde se shromažďuje hodně lidí, obloukem obejdi nákupní centra, zapomeň na kina, divadla, muzea, turistické památky... Ale když člověk žije v metropoli a pracuje v jejím centru, tak je toto všechno prakticky nemožné.

Ale hlavně, to by člověk pak nemohl fakt chodit nikam. A ani dodržování všech těchto bezpečnostních pokynů není zárukou bezpečí. Měla jsem tu pochybnou čest přesvědčit se o tom před pár měsíci, kdy jsem se po obědě vracela poloprázdným vlakem domů, když tu kolem mě prošel podivný chlapík; pár minut na to zaútočil s nožem v ruce na pasažera o pár desítek metrů dál, a pak začal hledat další vhodnou oběť. Útěk o život a skrývání se na záchodcích restaurace naproti nádraží, stejně jako nemožnost dovolat se na (přetíženou) tísňovou linku se uložilo do kategorie vzpomínek, bez kterých bych se docela dobře obešla. A to jsem prosím byla v „bezpečnou“ dobu v „bezpečné“ čtvrti!

Jó, neznáme dne ani hodiny. Každý den je dar. Ale buďte fakt opatrní!