Jak chutná velšská čokoláda?

Sociální média se chovají jako Velký bratr, tudíž si s vlezlostí sobě vlastní všimla, že čas od času vyhledám nějaký vlakový spoj, a začala mi proto nabízet reklamy na železniční destinace. Nerada přiznávám, že se v tomto případě

trefila do černého, protože kdybych to neviděla na síti, v životě by mě nenapadlo zatoužit po návštěvě Cardiffu, hlavního města Walesu. Wales je však moje nová láska, a když jsem v reklamě zjistila, že tam jezdí choťova dceřinná společnost, na níž se vztahuje rodinná režijka, bylo rozhodnutí zpečetěno. Za normální cenu jízdenky L80 (2400 Kč) bych se na to při vší úctě ke Cardiffu jinak vykašlala.

Jsem dítě moderní doby, a tak nehledám informace o místě v knižních průvodcích, ale tím, že do Google obrázků vrazím název místa a koukám, jestli z toho vypadne něco pěkného. Pokud se mi obrázky zalíbí, pokračuju druhým kolem tak, že do vyhledávače zadám „co navštívit v ...“ Když místo uspěje i v tomto případě a nabídne něco zajímavého, může se těšit na mou návštěvu. Cardiff mě zaujal hradem a veselými obrázky vánočního jarmarku, takže stačilo zjistit datum zahájení trhu a naplánovat výlet. Google totiž není blbý a ví, že je frišno, takže nezobrazuje lidi slunící se v letních šatičkách v parku pod hradem, ale zababušené postavičky se svařákem v ruce a rozvernými vánočními světýlky v pozadí.

V třetím kole příprav – kdy už je stanoven termín cesty – získávám o místu více informací. Například jsem se tedy dočetla, že Cardiff je desáté největší město Velké Británie, ale hlavním městem Walesu je teprve od roku 1955. (Logicky se naskýtá otázka, co jím bylo před tím? Na to je však jediná odpověď: Kdo se moc ptá, málo googluje!) Cardiff je proslavený hlavně jako město sportu, obzvláště rugby. Nedávno se Wales probojoval až do rugbyového semifinále mistrovství světa, kde posléze podlehl Jihoafrické republice, jež ve finále jen tak mimochodem rozdrtila i Anglii. Dvě ze čtyř zemí Spojeného království se dostanou takhle daleko, a nakonec se obě vrátí s ocasem mezi nohama... I když já to vítězství Jihoafričanům po všech těch jejich politických útrapách vlastně i docela přála! (Porazit Česko, tak rozhodně takhle štědrá nejsem.)

Nejslavnější je na Cardiffu ovšem hrad, který v jedenáctém století postavili na místě bývalého římského opevnění Normané. Kamenný dvacetihran s dvěma metry tlustými zdmi stojí na malém kopečku a jeho přilehlá věž se strmými točitými schody nabízí nádherné výhledy na město a okolí. Na hrad, velšsky zvaný Castell Caerdydd čili „cardiffský hrad“ jsme se hned došli podívat, i když jsem ani nedoufala, že se mi poštěstí dostat se dále než na nádvoří. Mé malé dítě totiž v poslední době neustále remcá nad tím, jak jsou hrady, zámky a muzea nudné; až jsme s Estherkou, která stejně jako já dovnitř chtěla, málem losovaly o to, kdo Petrušce tu radostnou novinu o návštěvě hradu sdělí. Peťka se však na nádvoří zcela nečekaně otázala, jestli jdeme koupit vstupenky, protože to tam vypadá zajímavě. Nevím přesně, co ji tam uchvátilo, jedná se v podstatě jen o velmi dobře zachovalou zříceninu, ale zato před ní stojí mohutný velšský červený drak. O přítomnosti vojenského muzea velšské kavalérie v podzemí jsem se ale pro jistotu už nezmínila, a takticky jsem pomlčela i o hradních tunelech, které za druhé světové války sloužily jako letecký kryt.

Před vstupem do hradu jsem děti pochopitelně zakrmila, protože zkušenosti mě už dávno naučily, že pokud výlet něco zkazí, tak to není zima či špatné počasí, ale z hladu rozmrzelá a protivná rodina. Než jsme si všechno prošli, venku se setmělo a před hradem se rozsvítily sobí sochy. (Vypadali tedy spíš jako přerostlé srny, ale mám fantazii, a tak jsem si dokázala v té pětimetrové srně soba docela dobře představit). Pochopitelně jsme se nad nimi chvílemi rozplývali a poté zamířili na jarmark, který nabízel jak rukodělné výrobky, tak samozřejmě jídlo. Britský vánoční trh se nemůže obejít bez svařáku s německým jménem mulled wine, bavorské klobásy a španělských churros, což je jen další doklad úpadku tradiční britské kuchyně a její globalizace. (V případě anglického jídla si však troufám říct, že globalizace není tak špatná věc a místní stravu může jen vylepšit.)

Na jarmarku jsem si rozšířila velšskou slovní zásobu o Nadolig Llawen („veselé Vánoce“), dali jsme si obligátní klobásku a poté vystáli dlouhou frontu u stánku s dezerty. Coby dítě komunistické doby mám stále ještě vyvinutý reflex, kdy mě při spatření fronty nohy automaticky zavedou na konec řady, a pak až oči a nos zjišťují, co tam vlastně mají tak exkluzivního. V tomto případě měly zrak a čich poměrně jednoduchou práci, protože stánek nabízel čokoládové brownies s desítky různých ingrediencí. Bylo to snad nejúžasnější brownies s nejluxusnějšími příchutěmi, jaké jsem kdy viděla, a jako že jsem nedávno byla na obrovské výstavě dortů, buchet a zákusků, tudíž jsem skoro expert. Za libru navíc bylo možné nechat si dezertík polít teplou čokoládovou polevou, a taková nabídka se nedala odmítnout.

Překrásné brownies s horkou čokoládou však bylo naneštěstí typickým důkazem toho, že jsou zákusky, které lépe vypadají, než chutnají, ale samozřejmě buďme vděčni a nemysleme na to, že to byly zbytečně vyhozené prachy. Navíc jsme přispěli místním drobným podnikatelům a ne naproti stojícímu nadnárodnímu řetězci, i když ten má teda brownies i čokoládu daleko lepší. Situace s nedobrou polevou se posléze opakovala i u churros. To přivedlo Petrušku ke smělému závěru, že „velšská čokoláda je hnusná,“ a neváhala svůj názor pronášet anglicky a nahlas, a to dokonce ještě ve Walesu. (Česky jsem ji za to napomenula a okřikla. Nestojím o to dostat velšskou pěstí do nosu.) Starší Estherka moudře kontrolovala, že oba výrobci nejspíš jen použili stejný nekvalitní prášek, který posléze rozpustili v nějakém levném tuku, a neměli  bychom kvůli tomu házet všechnu velšskou čokoládu do jednoho pytle.

Velkou radost mi ale na rozdíl od brownies a churros udělala krásná měkká chlupatá vlna, kterou jsem si v Cardiffu koupila s tím, že si z ní uháčkuju šálu k vánoční čepici ve stylu anglického pudinku, jež jsem si loni z recese koupila. Vlna byla navíc pěkně tlustá, takže jsem se těšila, jak mi to půjde od ruky, a rovnou si tam koupila i háček s velkým okem. Do práce jsem se dala už ve vlaku a když jsem viděla, jak to odsýpá, napadlo mě, že než dojedeme za dvě hodinky těch 240 kiláků do Londýna, budu mít novou šálu kolem krku. Háčkovala jsem a háčkovala, řady utěšeně přibývaly, a když už jsme byli skoro před Londýnem, skončila jsem. Šála sice měla jen necelých padesát centimetrů, ale v klubíčku zbývaly poslední dva metry; ta tlustá vlna mě celou dobu klamala zdáním, že je jí tam mnohem více, než to vypadá. Než jsme dorazili do cílové stanice Paddington, měla jsem svou novou šálu zase vypáranou a smotanou v pěkném úhledném klubku. Jestli něco nesnáším tak, jako zbytečně vyhozené peníze, tak je to čas promrhaný zbytečnou prací!

*

Následující týden se hodně ochladilo, a tak jsem vytáhla tašku se zimním oblečením. Překvapivě jsem v ní našla i šálu, perfektně ladící s pudinkovou čepicí, a matně si vybavila, že jsem ji koupila loni po Vánocích, a tudíž už neunosila. Ten pocit, že jsem zbytečně promarnila nejen čas, ale i prachy za vlnu!