Britské panto

Po třinácti letech pobytu ve Spojeném království jsem si myslela, že už mám všechny důležité britské tradice pěkně v malíku a od představy dokonalé mladé Britky mě dělí snad jen český pas a zpěvný šumavský přízvuk. 

 

Mýlila jsem se samozřejmě převelice."Hříšný pyšníku!" řekl by mi asi Trojan alias Anděl Páně, když mi tato realita  tehdyvrazila do tváře zvučný políček jménem "panto". 

Panto, čili též zkrácenina za „pantomime“, je typ tradiční britské vánočně-silvestrovské hry, o níž jsem do té doby neměla ani potuchy. Nejedná se o němohru, jak by název mohl napovídat, ale spíše o jakousi muzikální komedii, parodii na tradiční pohádky. A čím větší improvizace a konina, tím lépe. Typické je mixování různých pohádek a příběhů (kdo je nezná, často nechápe, oč běží) stejně jako přehození rolí, tj. že muži se převlečou za ženy a hrají postavy Popelky či jejích ošklivých sester.

Diváci přitom otrocky nemlčí jako při obyčejné činohře, ale jsou přímými účastníky hry. Jedním z jejich úkolů je podporovat kladné hrdiny a jejich činy souhlasným přizvukováním, povzbuzováním, výskotem a nebo potleskem. Naopak negáče (zvané „baddies“) je třeba vybučet (tak se například vyjadřuje nesouhlas i v britském parlamentu!), vypískat či vydupat, prostě jakkoli dát najevo svou nelibost s jejich záškodnickým jednáním. Diváci jsou také herci vyzýváni, aby pomohli vyvolat nějakého hrdinu, opakovali zaříkávadlo, pomohli zpívat, ukázali, kde se skrývá velký zlý vlk, poradili klaďasům a dali scestné rady záporákům.

Na panto chodí většinou celé rodiny a je to podobná událost, jako když se jde v Čecháh na vánoční koncert. Abyste si lépe mohli udělat představu, jak takové panto může vypadat, nastíním lehce děj našeho školního panta, Červené Karkulky, jež jsme coby pedagogický sbor sehráli poslední den před vánočními prázdninami našim dětem. Ředitelka, z jejíž hlavy nápad vzešel, totiž rozumně usoudila, že poté, co (cituji) „ze sebe uděláme naprosté idioty, budeme potřebovat celé dva týdny na to, abychom si trochu napravili reputaci a děti nás mohly zase aspoň trochu respektovat.“

Hlavní hrdinu, Červenou Karkulku, umělecky ztvárnil vážený padesátiletý učitel šesté třídy, vedoucí druhého stupně. (Při první a poslední zkoušce jsme všichni smíchy čurali po podlaze.) Karkulka je, jak známo, poslána matkou za nemocnou babičkou a varována, aby se cestou vyhýbala vlkům, liškám (hra byla založena na současném hitu What does the fox say) a také zlodějům. Karkulka vyrazí s košíkem s plastovými mořskými plody za babičkou (urostlý tělocvikář, učitel čtvrté třídy). Cestou narazí na Sněhurku, která s koštětem hledá sedm trpaslíků, následně potká dlouhovlasou Lociku (ajťák, zlaté vlasy utkané z vánočních řetězů), kapitána Hooka a další postavy z anglických dětských knih. Mezi dětmi měla obzvlášť velký úspěch mrzutá kráva Misery Moo, kterou se snaží rozveselit ovečka Lamby Poo tím, že jí zatančí Gangham style.

Mezitím po pódiu samozřejmě přebíhá vlk, takže děti řičí nadšením a ukazují Karkulce, že se schovává za vánočním stromkem, jenž reprezentuje velký tmavý les. Spojovníkem v ději jsou také dvě lišky (zástupkyně ředitelky s asistentkou v první třídě), které si vypráví o tom, jak je ten vlk cool a jak by se mu také chtěly podobat.

Občas také proběhne po jevišti zloděj, jenž za hudby z Růžového partnera postupně okrade vypravěče o veškerou jeho elektroniku. To už se ale Karkulka dostane do babiččiny chaloupky, z ostrých vlčích zubů ji vysvobodí nahluchlý policista a Karkulka pak vypráví babičce, koho všeho potkala, načež se postavy postupně vrací na scénu – Sněhurka navíc ke své velké radosti objeví svých sedm ztracených trpaslíků (fotky členů skupiny One Direction, přilepené na koštěti). Celá fraška je zakončena ještě větší fraškou, to jest nastoupením všech pedago-herců, kteří ze sebe dle slovy ředitelky právě udělali totální idioty, a rozloučí se tancem na píseň What does the fox say.

Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. Jakkoli nejsem zastáncem levné zábavy, převlečených mužů a rádoby humoru, panto ráda mám a v masce zloděje elektroniky v naší hře o Karkulce jsem se letos cítila nejen kulturně, ale i hmotně obohacena. (Ano, vypravěč má, respektivě měl, nový iPhone.) Příští rok do toho jdu rozhodně znovu a je mi jedno, co na to liška řekne!

P.S. Pokud si chcete udělat představu, jak to vypadá naživo, zde se nachází vydařený a ne příliš dlouhý kus o Popelce: http://www.youtube.com/watch?gl=GB&hl=en-GB&v=ReTJFuTD5zs