Zpátky u doktora

Není bulka jako bulka, některá se nehojí. To je pak rodinné drama hned o mnoho dramatičtější. (Příběh z Ameriky.)

„Cítíš tu bulku?“ zeptala se mě Arlene a já zaplakal. Zdráhavě jsem prsty zajel mezi chlupy a nešťastně přitakal: „No jo, je tam.“

„Já jsem ti to říkala!“

„Cos mi říkala?“ otázal jsem se, neboť mi toho Arlene říkala poslední dobou více.

„Že se to nehojí.“

„Hmm,“ zahučel jsem pouze a úspěšně ji tak popudil.

„Já jsem ti říkala, že ho máme vzít zpátky.“

„Jsem myslel, že se to po těch antibiotikách zhojí,“ namítl jsem.

„A zhojilo se to?“

Zanechal jsem tuto otázku bez odpovědi. Nebylo jí třeba. Bulka se očividně nezhojila.

Následujícího dne jsem tak s Bertíkem znovu napochodoval před nepřátelskou recepční. Pamatovala si nás oba. Snad proto nás nechala tak dlouho čekat. Anebo byl doktor skutečně zaneprázdněný?

V čekárně seděly dvě maminky se svými ratolestmi: čivavou a dogou. Usedl jsem vedle nich. Doga mi ihned položila hlavu do klína a čivava se mě pokusila zakousnout.

„To ona si jen tak hraje,“ sdělila mi maminka čivavy.

Usmál jsem se na ni a pohnul nohou. Ničeho jsem tím však nedocílil. Čivava mi dál vysela na nohavici. Vyčítavě jsem pohlédl na Bertíka. Místo aby svého pána před cizími psisky ochraňoval, se schovává pod židlí. Alespoň že ta doga klidně spí.

„On je strašně přítulný,“ vysvětlila druhá maminka.

Mlčky jsem přisvědčil. Doga přítulná skutečně byla. Hlavu zabořenou v mém klíně, spokojeně oddychovala.

Brzy však na ni přišla řada. Neochotně zvedla hlavu a v klíně po ní zůstala zjevná skvrna. Zdařile jej poslintala. „Ono to uschne,“ sdělila mi maminka.

A dál jsme čekali. Když přišla řada na čivavu, ani ta se ode mě nechtěla odloučit. Maminka ji musela úporně přemlouvat. „Betsy, to se nedělá! Tak Betsy, poslouchej maminku. Nebo to řeknu tatínkovi!“

Hrozba kupodivu zapůsobila. Kdoví, snad je tatínek nelida.

S úlevou jsem natáhl nohy a z kapsy vytáhl telefon. Volala mi Arlene.

„Jak je na tom Bertík?“

„Co já vím? Doktora jsme ještě neviděli. Zato mám natrženou nohavici a mokrej klín.“

„Cože?“ Arlene nechápala.

Nemohl jsem jí však nic vysvětlovat. „Bert!“ zavolala nás totiž zrovna recepční.