Křehkých třináct let

Ve středu v 16:37 jsem obdržel email ze školy, jenž začínal těmito slovy: „S hlubokým zármutkem Vám oznamujeme, že včera v noci zemřela jedna z našich žaček.“ (Skutečný příběh.)

Zasněžená ulice rovná jako přímka. Bílé dřevěné domky a parkující auta. Nekonečná řada. Pomalu je míjím, hledaje kus volného místa. Dcera sedí vedle mě, oči sklopené k telefonu. Na obrazovce sleduje, kde jsou její kamarádky. „Oni tě taky vidí?“ zeptám se jí. Tiše přisvědčí a já šlápnu na brzdu.

Kostel stojí na rohu. Nenápadná budova o jedné věži. Svým vzhledem spíše než stánek Páně připomíná školu.

Zastavím, neboť auto přede mnou také stojí. Vystoupí z něj dvě děti a jeden z rodičů. Dveře se za nimi zabouchnou a auto se opět rozjede. Dcera na mě pohlédne. „Za pět minut jedenáct,“ řekne mi. „Já vím,“ odtuším.

Zahnu do postranní ulice. Ani v ní není ale místa. Podaří se mi zaparkovat až v 11:05.

„Tak honem!“

Do kostela to máme pět minut chůze. V 11:10 tam jsme.

Vmáčkneme se do chodby.

Dcera se marně rozhlíží. V tom zástupu lidí kamarádky nenajde.

Neklidný šum šeptajících hlasů a náhle vzlyky. Zástup se rozestoupí. Rodina kráčí chodbou do kostelní lodi. Matka, zraky upřené kamsi vzhůru, hlasitě štká. Náhle se zastaví, jakoby nemohla dál. Kdosi jí podepře a ona přece jen učiní další krok. A pak další a další. A za okamžik klesne do lavice a klavír spustí. Píseň, kterou její dcera měla tolik ráda. A ona měla tolik ráda ji. Snad jí to měla říct častěji. Častěji ji obejmout, častěji naslouchat. Stát při ní, i když o to třeba v tom okamžiku ani nestála. Složitých třináct let. Již ne zcela dítě a ještě ne dospělý. Tak křehký a zmatený. Jak je možné, že se cítila tak osamělá? Jak je možné, že se o ně neopřela? Že neviděla východisko? A jak je možné, že oni do ní nenahlédli? Snad přehlédli varování? Tolik otázek a žádné odpovědi. A tolik žalu.

Hudba dohraje a matka vstane z lavice. Chce nám o své dceři mnoho říct. Chce, ale nemůže. Hlas se jí zlomí. Někteří lidé smrkají a jiní si utírají oči. I já si je utírám. Vedle mne stojí má dcera. A já náhle nevím, jak dobře ji vlastně znám.