Bulka

Není bulka jako bulka. Některá vypadá podezřeleji než jiná. Nálezem jedné takové počíná rodinné drama. (Příběh z Ameriky.)

„Cítíš tu bulku?“ zeptala se mě Arlene.

„Ne,“ odvětil jsem, neboť jsem v tom chuchvalci chlupů skutečně nic necítil.

„Ne tam, ale tady,“ zareagovala poněkud podrážděně a chopila se mé ruky.

„No, jo. Něco tam asi je,“ připustil jsem neochotně. Něco tam skutečně bylo. Něco, co by tam nejspíš býti nemělo.

„Já jsem ti to říkala!“ pronesla takřka spokojeně. Spokojenost se jí však z hlasu ihned vytratila. „Myslíš, že to je rakovina?“

„Neblázni.“

„Pořádně se na to podívej.“

S povzdechem jsem prsty rozhrnul chlupy a přiložil ke kůži oko. Poté jsem oko přimhouřil a znovu vzdychl. „Tam pro ty chlupy nic nevidím.“

„To není možný.“

„Ale je. Musí se to vyholit,“ trval jsem na svém.

„Tak dobře,“ kupodivu souhlasila.

Zvedl jsem se tedy z gauče a jal se hledat strojek.

„Nevíš, kam jsme ho dali?“

„Ve skříňce pod umyvadlem,“ dostalo se mi rady.

Opravdu jsem tam strojek našel.

Vzal jsem ho tudíž do ruky a vrátil se do pokoje.

„Hlavně opatrně!“

„Jak jinak,“ zamručel jsem.

Arlene jsem tím však neuklidnil.

„Snad by byly lepší nůžky,“ navrhla.

Znovu jsem tak vstal a odšoural se do kuchyně.

„Připravená?“

Nervózně přisvědčila.

„Pevně ho drž.“

Arlene objala Bertíka a ten po mě loupl okem.

Když spatřil nůžky stáhl ohon a zoufale zavyl. Stříhání totiž nemá rád. A tak jsme ho už dlouho nestříhali. A proto byla jeho srst značně zaplstěná.

Levou rukou jsem uchopil hustý, nerozčesaný chomáč. Nůžky se zaleskly a pes sebou škubl. Jen tak tak, že jsem mu něco neustřihl.

Arlene se vyděsila. „Takhle to nepůjde!“ řekla.

„Protože ho blbě držíš,“ odvětil jsem ne zrovna přívětivě. Také jsem se totiž lekl.

„A jak ho mám držet chytře?“ zeptala se.

„Tak, aby se nehejbal,“ vysvětlil jsem.

„Tak to zkus sám,“ vyzvala mě.

Výzvu jsem přijal. Popadl jsem psa a pověsil se na něj takřka celou svou vahou.

Ani se nehnul.

„Vidíš?“ vítězoslavně jsem se otázal.

Arlene však jakoby nevnímala. „Je to celý krvavý,“ zašeptala.

A opravdu. Bertíkovi čněl z kůže jakýsi zkrvavený pahorek.

„Musíme s ním k doktorovi,“ okamžitě rozhodla.

„Třeba se to samo zhojí,“ namítl jsem nepřesvědčivě.

Zřejmě velmi nepřesvědčivě, neboť již druhého dne jsem se psem vkročil do čekárny místního veterináře. Tedy spíše než vkročil, jsem do ní psa dotáhl. Veterináře má totiž ještě méně rád, než stříhání, a odmítl proto vstoupit do dveří.

Majitelé přítomných psů na mě nesouhlasně zírali.

Pochopil jsem a k psovi se sklonil. K recepčnímu pultu jsem ho láskyplně donesl.

„Koho to tu máme?“ přivítala nás recepční.

„Bert,“ představil jsem psa, neboť Bertík je anglicky mluvícím jedincům jméno neznámé.

„Bert,“ recepční zopakovala a z jakéhosi důvodu počala na Bertíka šišlat. „Takovej krásnej pejsánek. A jak se jmenuje tvůj tatínek,“ zeptala se ho.

„To jako já?“ otázal jsem se.

Recepční přisvědčila.

Věděl jsem, že bych měl mlčet. Mlčet jsem však nedokázal. „Já nejsem žádnej jeho tatínek!“ pronesl jsem, naneštěstí nahlas.

Recepční se zhrozila a přítomní pejskaři urazili. Oni se totiž za tatínky a maminky svých pejsánků považovali. Pohledy, jež po mně vrhali, byly skutečně znechucené. Sedl jsem si tedy s Bertíkem na nejvzdálenější židli a jal se vyplňovat formulář, jenž jsem od nepřátelské recepční obdržel.

Jméno psa: Bertík.

Jméno a adresa rodičů:

Nedalo se nic dělat. S povzdechem jsem do kolonky vyplnil své jméno.

„Tak já jsem tvůj tatínek,“ řekl jsem psovi.

Nelibě po mně loupl okem a otočil se ke mně zadkem.