Za co vděčím panu prezidentovi po letošním 17. listopadu

Tak především za velmi ostré rozdělení české společnosti. Na ty, kterým způsob, jakým prezident uctil pietu obou výročí, imponoval. A na ty, kteří jeho soukromou party hodnotí negativně.

I jako představitel té druhé skupiny vnímám, že nám pan prezident ukázal, že je skutečným politikem. Politikem, který chce ve své funkci každopádně pokračovat. Politikem, který se ne nadarmo mnoho let živil jako prognostik a tudíž byl schopen velmi exaktně odhadnout další vývoj situace. Politikem, který se je ochoten spojit se s jakýmikoliv adepty na příští politiky, aby dal své názory a touhu po uznání rezolutně najevo.

Co také pan prezident dokázal je, že jeho případní protikandidáti budou mít situaci velmi složitou, neboť jim vzal vítr z plachet. Témata jako migrace, migranti a potažmo i islám, islamisté a terorismus se stanou, v různých modifikacích, součástí programů různých stran a jejich představitelů.  Nicméně možná, že došlo k politické devalvaci této problematiky, neboť se k ní teď začnou vyjadřovat všichni.

Za jednu věc jsem panu prezidentovi ale opravdu nesmírně vděčná. Totiž, že svou soukromou oslavou vybudil k akci i ty spoluobčany, kteří nepovažovali za nutné se vyhraňovat ani svůj názor veřejně prezentovat.

Myslím ty z nás, kteří, ač revoluci zažili na vlastní kůži, nepovažovali a nepovažují za nutné, jako pan Jakl, vážit sebedelší cestu a veřejně každoročně prezentovat svou pietu. Natož, aby měřili oprávnění druhých uctívat pietu podle toho, zda dělají totéž. Já například, přestože neobjíždím po republice roztroušená místa odpočinku svých zesnulých příbuzných a přátel, vnímám jejich blízkost a považuji za dostatečně pietní, že, nejen na výročí, jim čas od času zapálím svíčku a zavzpomínám. Stejně tak činím i ve významná státní výročí, zvláště pak ta, která se mne bezprostředně dotkla. Zásadně nikoho nesoudím za způsob, jak smutní, raduje se, drží tryznu či pietu. Protože způsobů, jak se s těmito emocemi vypořádat, je tolik jako lidí samotných.

Proto mě ovšem rozhořčilo, když byla zástupcům studentů taková pieta odepřena, ač přišli s dostatečným předstihem a v hloučku, který mohla bezpečnostní agentura snadno prověřit a pustit.

A proto naprosto souzním se studenty a jejich příznivci (namnoze studenty z roku 1989), kteří měli za potřebí svůj nesouhlas s pietou pana prezidenta a jeho příznivců prezentovat opožděným setkáním na Albertově.

A mimochodem, myslím, že nejsem jediná účastnice událostí listopadu 1989, jejíž děti-studenti se setkání na Albertově zúčastnily. Tolik pro pány Černé a jiné pochybovače, kteří jsou přesvědčení, že současní studenti nemají nic společného s listopadovými událostmi a starší generace na Albertově přítomná zase se současnými studenty.

Myslím, že i v tom byla oslava na Albertově symbolická. Sešly se zde přinejmenším dvě generace, kterých se listopadové a polistopadové události dotkly a jak je vidět, stále dotýkají. Ať se to někomu líbí anebo ne.