Vy nám klesáte

Nedělní ráno. Tulení, špitání a písmenková rozcvička s pětiletým synkem. Najednou divný šum, který se blíží. Auto to není, náklaďák taky ne. Takové pšoukání za oknem. Že by to byl? Ne, to nemůže být… touto dobou a tak blízko?

„Balón, maminko, to je balón!“

To nemůže být. Ty přeci létají jen za hezkého počasí, startují z nedalekého kopce a nad námi už bývají tak vysoko, že jejich pšoukání neslyšíme nebo jen z dálky.

„Jo, je to balón, pojď, jdeme se podívat!“. A, aniž by čekal na svolení, utíká. On ve svém spacím overalu, já v noční košili.

Rosa příjemně studí a ujišťuje nás tak, že se nám to nezdá. Sluníčko svítí, ptáci pokračují ve své ranní serenádě, jen se jim lehce zadrhnou hlásky. Zjevně se ještě nerozhodli, kdo jim připadá více mimo, zda balón na vedlejším pozemku či my dva v pyžamu a s námi naši dva psi. Ti jsou buď tak rozespalí a nevěří svým očím, anebo jsou z toho tak paf, že ani neštěkají.

Balón klesá na sousedův pozemek. V koši jsou tři pasažéři, jedním z nich je zjevně pilot, vypadá to, že klesat vážně chce a už to někdy dělal.

Po cestě přijíždí auto s přívěsem.

Balón klesá do obilného pole naproti nám. Pilot vyzývá řidiče auta, by jim pomohl sednout. Tomu se zjevně z vyhřáté kabiny do vodou nacucaného pole nechce. Komu by se chtělo. Mně stačí mokré plosky. Až takové teplo není.

Řidič jde. No jde, spíš poskakuje, jak se mu oblečení zjevně nacucává vodou.

Jako Goliáš či spíš Atlas popadne koš balonu, zvedne si ho i s pasažéry na ramena a donese ho na posekanou část sousedovy louky. Synkovo „tyjo, to je silák, viď maminko“, nekrotím.

Balón je za pomoci těch v koši i siláka usazen na posekané části pozemku. Řidič přeběhne k autu, objede balón a zaparkuje se do nejzazšího rohu.

To už vystupují pasažéři, pár středního věku a pomáhají koš přesunout na návěs. I oni vypadají, že tak nečiní poprvé. Anebo činí a jen tak vypadají. Každopádně působí klidně a sehraně.

Koš už jen s pilotem usazen, pšoukání zcela vypnuto. Pilot odepíná balón jednu „karabinku“ po druhé. A balón, který se s každým okamžikem o poznání smršťuje, poslušně uléhá po diagonále. Synek jen smutně vzdechne: „A jéje“

Je po všem. Synek poskakuje, ještě nikdy jsme to takhle neviděli.

Odcházíme snídat.

Krásné dobré ráno.

P. S. já vím, že by to bylo lepší s fotkami, ale já byla vážně ještě rozespalá a paf. Navíc, víte, co dalo za práci toho kluka udržet, aby za nimi neběžel? Ještě by mi s nimi odletěl....