Vlakstory 2 – Samíkovy vlakové příběhy

Není nad cestování se psem. Máte s sebou dokonalého nenáročného parťáka, ochranku, ale i závisláka. Je to báječný důvod k tomu hovor začít, ale i proč se s vámi lidé nebaví. Odhalujete tajemná zákoutí lidských povah i nálad.

Jednou jsem takto nastupovala do rychlíku a hned po prvním kroku dovnitř jsem větřila problém. Alkohol. Celý vagón jím byl doslova nasáklý, z jednotlivých kupé se ozýval opilecký hluk, po chodbách se potáceli opilí fanoušci hokejového týmu. Můj pes se celý naježil a tiše mručel, oči na stopkách. Jenže kudy pryč? Dveře vagonu se již automaticky uzavřely a vlak se pomalu rozjížděl, procházet s krosnou a psem mezi vagóny není žádná slast a neměla jsem jistotu, že to v dalším vagonu bude lepší. A další stanice byla až ta naše, konečná. Navíc mi na tento vlak navazoval odjezd dalšího vlaku a nezřídka jsme na přestup měli šibeničních několik minut. Ona je to docela fuška přeběhnout 4-6 nástupišť s krosnou na zádech a psem o hmotnosti 40kg na vodítku, zvláště když se bojí eskalátoru (mimo jiné proto, že mu chytá drápy).

A tak jsem hledala, jako obvykle, místo v prvním kupé. Naštěstí bylo. A na ještě větší štěstí zde seděl starší, rozumně vyhlížející, zjevně střízlivý, pán. Zeptala jsem se, zda můžeme přisednout a zdvořile se zeptala, zda mohu uzavřít kupé a nevpustit nikoho z těch opilých, abychom zabránili karambolu. Pán se zasmál a povídá :“ Ti by se divili. Ono stačí, když se takové tele postaví a vítá. Natož, když brání a vyvine sílu, náhubek nenáhubek“.

Ještě jsem se neusadila a už na dveře kupé někdo klepal. Byla to maminka s asi dvouletým chlapečkem, které jsem si matně pamatovala z nástupiště. A hned povídá :“prosím Vás, můžeme k Vám? Byli jsme vyprovodit babičku. Synek se hrozně bojí psů, ale tenhle mu moc učaroval, můžeme je nechat si spolu pohrát?“ A než jsem měla šanci paní vysvětlit, že dnes to, díky psově nervozitě není úplně nejvhodnější, už malého odstrojila a ten se po hlavě vrhl na psa. Pes, jako by pochopil svou úlohu, lehl a nechal se hladit, zaléhat, přelézat a počítat si zuby. A ani se nebouřil proti tomu, že jsem mu nechala náhubek. Pro jistotu, co kdyby. Vlastně si ti dva byli vzájemnými terapeuty a promazlili tak celou cestu až na konečnou. Když jsem se paní ptala, kam jedou, zasmála se, že zpátky, že jen chtěla synkovi pomoci zbavit se fóbie ze psů, což se, zdá se, podařilo.

Studenou sprchou byla posléze cesta tím druhým vlakem, který jsme stihli s odřenýma ušima. Tři poslední vagony byly uzavřeny, protože nešly vytopit, a tak jsme byli davem tlačeni vlakem, hledajíc místo ideálně na sezení, ale aspoň, kde by pes tělo složil. Tak jsme se, vážně netušíc, dostali do vagonu pro matky s dětmi, kde ale seděli lidé všeho věku. Do jednoho takového kupé byl pes doslova vtažen dětmi, které ho obsypaly a začaly obdivovat. Tak jsem se slušně zeptala, zda by se nenašlo místo (evidentně tam jedno bylo). Pán, který očividně patřil k oněm dětem prohlásil hlasem, který absolutně nezněl jako vtip :“Vy beze všeho, ale ten pes poletí oknem. Já se o to postarám“. Pes, jako by rozuměl, posmutněl, já zůstala absolutně konsternovaná. Tváří v tvář takové neomalenosti jsem spolkla argumenty, že je to výjimečná situace vzhledem ke snížené kapacitě vlakové soupravy a že pes je, díky zakoupenému lístku, vodítku a náhubku, stejně právoplatným účastníkem přepravy, ale pak jsem jen suše poznamenala, že si tedy bude muset sundat své děti z mého psa a dětem se omluvila, popřála šťastnou cestu za maminkou a odešli jsme.

Zkrátka, cestování vlakem je jedna veliká učebnice lidské psychologie, forem chování a schopnosti a ochoty se dohodnout a chovat se… třeba i ke psovi.. lidsky.