Uděl nám všem Pokoj Svatý, po němž všichni dychtíme

Už poměrně dlouho vítám čas adventní účastí na Rybově České mši vánoční. Protože jsem zřídkakdy součástí konkrétního sboru, naskakuji v čas vánoční, dle rady jednoho ze sbormistrů, do rozjetého vlaku

Už poměrně dlouho vítám čas adventní účastí na Rybově České mši vánoční. Protože jsem zřídkakdy součástí konkrétního sboru, naskakuji v čas Adventu, dle rady jednoho ze sbormistrů, do rozjetého vlaku a se svým partem v podpaží se tu a tam vetřu do sopránové části občas i naprosto cizího sboru.

Jelikož žijeme už pár let jednom místě, nemusím se vtírat a mohu si dovolit luxus stále stejné společnosti dvou sborů, orchestru a sólistů. K charisma svátků patří i skutečnost, že se bavíme, jako staří známí, ač se –až na výjimky- vidíme výhradně „každý rok ve stejnou dobu“. Nevadí ani to, že někteří z nás okamžitě prchají za jinými povinnostmi, zatímco jiní zůstávají až do konce. K účasti totiž patří i přispění do komorního bufetu, u nějž všichni protagonisté spočineme.

Na atmosféru koncertu se nesmírně těším. Ač si domlouvám „nebul, jsi už přeci dost stará, už to znáš, měla by to být rutina“, pokaždé se mi při předehře i prvních tónech hrnou slzy do očí a já mám co dělat, abych svůj part uzpívala.

K legračním okamžikům pak patří uzpívání vysokých tónů sopránového partu. Nezřídka ty nejvyšší dá jedna či dvě zpěvačky z celého chumlu. Ale ať už to diváci vidí a slyší anebo ne, nikdo ani brvou nehne a všichni si na tento okamžik těšíme, ale na kouzlu koncertu to nic nemění.

Mám za sebou i situaci, kdy jsem jeden rok, krátce před svátky, ztratila svůj pracovní nástroj, hlas. Nemohla jsem jinak a na mši jsem šla, ale postavila jsem se dozadu a byla odhodlána zpívat na "playback". Ať už si to vysvětlíte jako působení adrenalinu, Boží požehnání či holé bláznovství, já jsem se rozezpívala a dokonce i ono vysoké „a“ jsem dala.

Protože nejsem katolička, stále mě překvapuje spousta věcí. Jednou z nich bylo, když jsem před několika lety vyslechla výzvu své sbormistryně a jela s ní uzavřít adventní čas do nedalekého kostela.

Tamní sbormistr, na rozdíl od našeho běžného, neopakoval po doznění celé Mše Závěr, který je rychlý a třeskný. Počkal, až diváci znovu usedli (ano, měli jsme standing ovation) a utichli a pak tichým, ale zvučným hlasem prohlásil :“Dovolíme si přidat tuto část, abychom si všichni uvědomili, že TO je to, co všichni potřebujeme, po čem, řečeno méně užívaným výrazem, dychtíme“.

A opravdu, Agnus Dei (Beránku Boží), zpívaný Andante Molto, kde se zpívá „My se do Tvé ochrany poroučíme…Uděl nám všem pokoj svatý… po němž všichni dychtíme“, se mi natolik vryl do duše, do srdce, že nejen, že jsem tenkrát odjela z onoho kostela požehaná, zklidněná…

A tak se přimlouvám s doznívajícím rokem 2015, již běžícím adventním časem a nadcházejícím rokem 2016, kéž nám je všem udělen pokoj svatý. Já osobně po něm dychtím a věřím, že nejsem jediná...

Pokoj v Srdci, v Duši, v Hlavě, ale i ve Svědomí, které je, dle mne, odrazem našeho vnitřního sváru mezi tím, co zdravý rozum přikazuje a horoucí srdce žádá.

Pokoj Svatý je to, co nám všem z celého srdce přeji.