Není na světě kantor ten, jenž by se zavděčil žákům a rodičům všem

Aneb učitelé v karanténě učí, jen jinak. Děti většinou pracují a rodiče jim pomáhají, někteří si stěžují na moc práce, někteří nechají děti nepracovat. Buď učíme příliš= děti přetěžujeme nebo jen zadáváme= neučíme, nevysvětlujeme.

A teď babo raď, co je tedy správné. Babo, protože MŠMT, vedení školy ani sebeerudovanější kolega nám tu správnou míru neporadí. Ona totiž neexistuje, tedy ne totožná pro všechny zainteresované.

Ano, přiznávám, dotkl se mě článek pana Palky. On sice píše, že „…tento článek není žádnou mojí osobní vzpourou proti učitelům a nechci jakkoliv dehonestovat jejich práci. Učitelů si velice vážím a mnohdy obdivuji jejich trpělivost.“

Zdroj: https://radekpalka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=750083

 a také „A teď nechci házet všechny učitele a školy do jednoho pytle, protože věřím a vlastně vím, že jinde to funguje dobře, ale nějak nechápu postoj školy, kam chodí naše děti.“

Zdroj: https://radekpalka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=750083

Jenže článek již své vykonal.  Ať tak autor zamýšlel anebo nikoliv, už samotným názvem hodil všechny učitele všech škol do jednoho pytle.

Patřím, spolu se všemi pedagogy a vedením naší školy, k těm, kteří na nastalou změnu poměrně rychle zareagovali. Hned po uzavření škol jsem dětem zadala práci na původně proklamovaných 14 dní. Se všemi mými skupinami mám 3 vyučovací hodiny týdně, tedy šlo o náhradu 4, ve většině případů pak 5 hodin. Proto jsem dětem na školní e-maily a jejich rodičům na tak zvaný Komens v tomto smyslu poslala zprávu a přílohou.

Reagovala jsem ihned, protože jsem tušila, že tato situace nebude trvat původně proklamované 2 týdny a také protože jsem chtěla systému (nejen) naší školy dát čas na nastalou situaci zareagovat. Navíc, přiznávám, jsem chtěla zabránit tomu, aby v dětech vznikl pocit, že jim začaly prázdniny.

(Jsem ročník 70, takže jsem, ve 2. třídě, tedy coby 8letá, zažila uhelné prázdniny. Dodnes si pamatuji na učebnice a cyklostylované materiály, ze kterých nám paní učitelka zadávala domácí práci. Také to, že neměla, kdy a jak by nám ji vysvětlovala, zkrátka se po uhelných prázdninách najelo zpátky na osnovy, nebylo možné se příliš vracet. Že mi vědomosti těch 3 týdnů neschází, jako tehdy mnohým mým spolužákům, za to vděčím svým rodičům, že mi s úkoly pomáhali a že mne nenechali se poflakovat.)

Hned od dalšího týdne (to už byl týden vyhlášen Nouzový stav) a také na základě stížností rodičů, že je práce příliš, jsem začala práci zadávat už jen na týden a vždy v míře úměrné nejslabším z dětí. Na e-maily, ať je v nich ukázka práce anebo dotaz, odpovídám většinou okamžitě po doručení. Děti chválím, jejich odevzdanou práci pročtu, chyby dětem označím a nabízím a uskutečňuji vysvětlení zevrubnější, i individuální. Posílám jim zadání nejen z učebnice a pracovního sešitu, ale i spoustu online a interaktivních odkazů, jejichž použití ovšem není povinné. Abych děti nepřetěžovala, ale také, aby se necítily ostrakizované děti, které tyto možnosti nemají.

Naše škola zareagovala na veškerá doporučení a hned od druhého týdne jsme se ujednotili v používání aplikace ZOOM. Ten týden většina z nás děti o této možnosti informovala a od dalšího týdne, stejně jako moje kolegyně a kolegové, provádím výuku v podobě videokonferencí. Tam s dětmi procházím jednak poslechy a snažím se jim vysvětlit gramatiku.

Doposud (tedy zhruba měsíc) jsem měla s každou skupinou dvě hodiny týdně, ale po dohodě s dětmi redukuji tuto výuku jen na jedno video setkání týdně. Nabídka vysvětlení, třeba i touto formou, pakliže látce neporozumí, však stále trvá.

Děti, jak nám také bylo doporučeno, neznámkuji, jen dávám možnost na dané téma napsat referát, který známkuji jedničkou, která má za úkol děti motivovat. Pouze jedničkou, jiné známky nedávám.

Za neodevzdanou či po termínu odevzdanou práci děti neplísním. Naopak, opakuji svou nabídku pomoci.

Popsala jsem sice systém svůj, ale z porad a komunikace s ostatními učiteli vím, že podobný má valná většina z mých kolegů.

Přišla jsem na to, že prospěch žáka a jeho přístup k jeho povinnostem je přímo úměrný předcházející výchově, ale také zájmu a nápomocnosti rodičů.

Pokud je k dispozici technologie (chytrý telefon, tablet, počítač a připojení) je to prima, ale vážně to není podmínkou.

Jak jsem vypozorovala, nejnegativněji reagovali ti rodiče, kteří teprve nyní zjišťují, co se vlastně jejich dítě učí a jaký postoj k výuce má. Najednou se nedají školní a jiné neúspěchy dítěte svrhnout na školu a kantory.

Já vím, že to mají rodiče složité a že je to složitější tam, kde se o pozornost a čas rodiče dělí více dětí, ale, odpusťte, i tam platí „jaký si to uděláš, takový to máš“. Z hovorů s mnohými rodiči vím, že ti, kteří na to „dupli“ hned na začátku, již nyní mají systém, ze kterého všichni těží v pozitivním slova smyslu.

Obecně se dá říci, že tam, kde se dítě učilo a připravovalo před pandemií, tam se učí i nadále a naopak. A rozhodně nejde o jen o to, jak se jeho učitel vyrovnal s technologiemi a jak systematicky přistoupil k posílání zadání a vysvětlení.

Závěrem lze říci, že jakkoliv znepokojení jsme my dospělí z nastalé situace, valná většina dětí se k této výzvě postavila čelem. Poskytuje jim možnost naučit se učit se, pracovat s různými typy zdrojů, získat odpovědnost za svou práci a nespoléhat se na pomoc rodičů a spolužáků.

Věřte, že většina děti se toto učí podstatně rychleji, snadněji a lépe než my, jejich učitelé a vy, jejich rodiče.

A to je schopnost, kterou už dětem nikdy nikdo nesebere a ze které budou těžit po zbytek života.

Touto cestou chci poděkovat všem (nejen) svým žákům a jejich rodičům a za spolupráci a za to, že přišli či přichází na to, že jsme v tom společně a že jen společně to zvládneme. A také, že komunikace (teď omezená na tu online) je základ mezilidských vzkazů.

P.S. v blogu se nezabývám dětmi s různými speciálními vzdělávacími potřebami, ale jsem přesvědčena, že i tam je to o správně naladěné komunikaci mezi dítětem, rodičem, vyučujícím a speciálním pedagogem.