Nechte nás taky dělat revoluci

Bylo to někdy na konci listopadu 89. Ano, TOHO listopadu. Jezdila jsem se skupinou studentů po jihočeském kraji a řečnila jsem. Vysvětlovali jsme, proč revoluce, proč studenti, pro by i oni měli.

Miliony očí, nadějí (zmařených i znovuzrozených, občas 2v1). Miliony příběhů, miliony emocí. Velká doba. Nezapomenutelná.

Při jedné takové události se k nám přibelhal staříček. Opravdu staříček a opravdu přibelhal. A prý :“Slečinko studentko a páni studenti, mohli byste tu na mne počkat? Já tu budu za chvilinku“. A belhal pryč. Chvilku jsme se na sebe podívali a pak někoho z nás napadlo, že ho kamarád vezme autem.

Dědoušek se chvíli zdráhal, ale pak, s pomocí dalšího kamaráda, nasedl a navigoval řidiče. Po chvíli dorazili. Dědoušek mi podal obrovský tác plný koláčů, buchet, loupáčků, závinů. Všem, jak jsme tam stáli, se nám zalily oči slzami, protože jsme věděli, že v tom množství laskominek musela skončit velká část jeho důchodu, o práci do pečení vložené ani nemluvě.

Plačíc jsem děkovala a vysvětlovala, že toho není třeba, že hlady opravdu nestrádáme.

Tentokrát zvlhly oči jemu a řekl :“ Hrozně moc Vám, mládeži, fandíme a napjatě Vás sledujeme. Babička mě vysílá na Vaše  shromáždění, já jí to pak vyprávím. Oba obdivujeme Váš zápal. Víte, my jsme s babičkou moc staří na to, abychom šli cinkat na náměstí. Já bych tam babičku, sám o holi, nedovezl. Je na vozíku, ale v kuchyni, tam je ona, jako čamrda". (Dědečkovi se zasmály a zaleskly oči). "Tak mi nakázala, abych Vám toto všechno donesl, abyste měli na to všechno sílu.

To je nás způsob, jak děláme revoluci, tak nás, moc prosíme, aspoň takto, nechte"