Mikuláš, modlitbička a prsa

Moje nejranější a nejživější vzpomínka na Mikuláše se datuje na dobu před mými čtvrtými narozeninami. U naší babičky jsme se sešli já a moje maminka, můj už čtyřletý bratranec Martin s maminkou-mou tetou a jeho druhá babička.

Bratránkova babička byla Slovenka, a tudíž měla dvě velké lásky. Kuchyni (však taky Martínka vykrmila do Míši Kuličky) a Boha (nikoliv v tomto pořadí). Protože jsme se s bratránkem moc báli Čerta, že si nás za zlobení odnese v pytli nebo že nám Mikuláš podaruje jenom uhlí, cibuli a česnek, naučila nás (taky abychom nudou nezlobili) modlitbičku. Pořád dokola ji s námi opakovala, takže jsme jí uměli, jako když bičem mrská.

Po nějaké době, která se nám, dětem, zdála být věčností, zabouchal kdosi na dveře, a abychom nezůstali na pochybách, zařinčel řetěz.

Krve by se v nás nedořezal, ale přesto jsme oba duchapřítomně skočili šipku pod babiččin gauč. Byl nízký, a tak se nám pod něj vešly jen hlavičky. A tak jsme, klečíc a vystrkujíc dětsky baculaté prdýlky, jsme třaslavými dětskými hlásky zajíkavě opakovali jako mantru :

“Andělíčku, můj strážníčku,

opatruj mi mou dušičku,

opatruj jí ve dne v noci,

buď mi vždycky na pomoci“

Přítomní dospělí nás nechali, protože, jak jsme se dozvěděli později, nebyli mocni slova ani pohybu. Všichni slzeli smíchy, masírovali si bolavé bránice a báli se, abychom je neviděli.

Po nějaké době nás maminky přeci jen vyprostily zpoza gauče a my, po kolínkách, (babička vykládala, že modlitbička tak zabírá nejlépe), dolezli k Mikuláši a Čertovi. A ani nám nebylo divné, že tam stojí tiše jako pěny a třesou se, ač jim v těch kožiších vážně nemůže být zima.

Jak tak sedím a prohlížím si příchozí zespoda, začala jsem zpívat připravenou písničku, ale něco mi vrtalo hlavičkou. Někdy po první sloce najednou povídám :“Maminko, prroč má ten Mikuláš babiččiny brrrýle?“. A po další sloce : „Maminko, prrroč má ten Čert stejné botičky jako strrejda Míla?“ Myslím, že jsem tu písničku, jak jsem byla zadumaná, nedozpívala.

Mikuláš-babička přes své brýle skoro neviděla, protože se jí brýle zamlžily přechodem ze zimy do tepla a taky protože pořád funěla, jak jí šimraly pod nosem vousy z vaty. Čert měl zase co dělat, aby dodržel čertovské dekórum, tedy aby nám pohrozil, zařinčel řetězem a zabručel Mikulášovi, že nám tedy za ty básničky může dárky dát. Oba sotva odešli středem a v pase se zlomili až za dveřmi.

A za nějakou dobu, když už jsme měli pusy od čokoládových penízků, přišla babička Růženka z práce a strejda Míla (bratr našich maminek) se zastavil zeptat, jestli jsme moc nezlobili a co nám Mikuláš nadělil. A zatímco dospěláci pili kafe a my s Martinem zabráni do studia obsahu nadílky, maminky jim odstraňovaly zbytky vaty z vlasů a oblečení a uhelného mouru z kůže.

A prsa? (no já vím, ta zajímají pány čtenáře více než modlitbička). To už jsem byla školačka, Mikuláš přišel k nám domů, vedle v pokoji spinkal můj bráška-miminko a Mikuláš mi přinesl panenku.  Byla to panenka neobvyklá, možná proto, že ji vybíral tatínek, prý podle šatiček. Každopádně to byla panenka vysoká, štíhlá, snědá a pod krásnými šatečkami měla… ano… PRSA a pořádná.

Na maminčiny tázavý a vyděšený pohled, kamže to tatínek oči dal, jsem odpověděla já :“Asi už není holčička. Taky mi taková prsa narostou?“

Myslím, že rodiče tenkrát nic neodpověděli. A já jsem stále v očekávání...