Moc děkuji za tento příspěvek :-) Je mi 43 let a mám dva syny, 21 letého a 2 letého. Miminko a dnes už batole si všichni moc užíváme a stmelilo nás jako rodinu, je to velký dar a štěstí. Také si užívám každého okamžiku na mateřské dovolené, je to nejšťastnější období mého života a nejradši bych zastavila čas :-) A mimo jiné otěhotněla jsem ani nevím jak, v těhotenství jsem jen kvetla, porod už jednodušší být ani nemohl, miminko zdravé a tak klidné a hodné, sama tomu nemůžu uvěřit, že nevíme, co je to plačící miminko a probdělá noc a jsem daleko odpočinutější, než když jsem chodila do práce. A kojím dodnes :-)

Děkuji, měla jsem to v mnohém obdobně. Starší děti jsem taky kojila 2 a 3 roky, doufám, že to bude obdobně i u nejmladšího. Krásně si to užívejte, tak jako já, my.

Podle osobního článku jste děti chtěla, dobře vychovávala a prožívala si mateřství nejen délkou, ale i vzděláváním dětí a jejich bezproblémovým osamocením- obdivuji...rád čtu takové pozitivní blogy. Je pravda že pozdní mateřství je hodně výjimečné, velice individuální, ale obrovské zdravotní komplikace ať jde o matku či dítě, nelze zanedbat...ať jde o hrozivou trombickou záležitost či pozdější vývojové genet. poruchy. Držím vám moc palce 

Děkuji moc

Jste šťastná matka a odhaduju, že máte velmi šťastného muže. Podržte si to co nejdýl a kašlete na mínění ostatních. Život se má žít a ne o něm jen mudrovat zda je to či ono vhodné. Vše je vhodné když je to možné.

Děkuji, pane Chuchmo...

Hm, těší mě Vaše nadšení. jenže si neuvědomujete, že se o své dítě budete muset postarat i za pětadvacet let. Rád bych věřil, že budeme všichni plni mladického elánu, zdraví a štěstí a bez problému to zvládneme. Obávám se ovšem, že je to jen zbožné přání. Ne, že bych si myslel, že nelze vychovat dítě v tomto věku, jen si myslím, že spoléhat na to by byla hrozná chyba. Máme dvě dospělé děti na vysokých školách a musím říct, že i tak je to někdy záhul a to jsou docela samostatné. Ale přeji Vám vše dobré...

moc děkuji za příspěvek i přání všeho dobrého, pane Hrochu. Uvědomujeme si to, věřte a  nespoléháme se na zbožná přání ani štěstí shůry. I Vám přeji vše dobré...

Dceru jsem měla ve dvaceti, syna v jednatřiceti. Musím přiznat, že syna jsem si mnohem více užila. Byl již postavený dům a splacené dluhy, tedy bylo nejen více volného času, ale i prostředků pro pěkné dovolené a sportovní aktivity.

Obě období však byla pěkná, jedno tvůrčí, druhé pohodovější.

Tedy je opravdu jedno kolik je vám let. Je tady jen jedno riziko. V pozdějším věku se musí počítat s možnými zdravotními problémy rodičů. Nemoci útočí v každém věku, ale ten mladý je snáze překonává.

Tak moji máme bylo 26, když jsem se jí narodila... a stejně se mnou na sjezdovce nikdy nebyla. Neumí lyžovat, já taky ne..... no a co? Jsme spíš intelektuálně založena rodina, raději si cteme než lezeme po skalách, raději pokecame na chalupě u táboráku než jezdíme na snowboardu. Svoje rodiče bych za paní Německovou nebo podobnou "sportovní" matku nikdy nevymenila. 

Děti nepotřebuji lámat rekordy na svahu, potřebuji především lásku a pozornost, a tu jim klidně může dát i starší maminka.

Paní Kulichová, děkuji. Mám to s oběma rodiči obdobně  také bych neměnila.

Neberu nikomu možnost volby kdy mít dítě....sama mám děti 4,ty první tři jsem měla v rychlém sledu za sebou a ve v mých 26 byly všechny na světě.Když bylo nejmladší dceři 1,5 roku tak se manžel zamiloval v práci a my se rozvedli.Zvládala jsem všechno sama s občasnou pomocí mých rodičů 7 let než jsem se potkala s mým nynějším mužem.Ve 36 letech se nám narodil syn....už porod byl náročný,šestinedělí jakbysmet,přišlo mi vše daleko psychicky i fyzicky náročnější než u starších dětí kdy jsem byla mladá.V 7 měsících byla synovi diagnostikována DMO,naštěstí lehká  forma ale i ta stačí na to,že má život složitější jak on tak my-bolestivá cvičení,lázně,operace nohy a další nás čeká,naštěstí je velice nadaný a komunikativní a pokud není někdo zainteresován,tak na něm nepozná postižení.Jelikož má i ADHD a je dost divoký a impusivní tak je starost o něj náročná a říkáme mu dítě na 24 hodin :-) Jsem přesvědčená o tom,že pokud by se mi narodil ve věku kdy jsem měla jeho starší sourozence,měla bych na vše víc síly a zvládla bych všechno levou zadní.Pět let po jeho porodu se mi začal rapidně zhoršovat zrak a mám zelený zákal se kterým sjem skončila v důchodu....jelikož se mi zhoršoval po každém porodu,je jasné,že porody to jedině urychlily :-( Bojujeme dál....syn chodí do 4 třídy,má asistenta pedagoga a díky rehabilitacím,jeho zarputilosti a mé trpělivosti ho snad postavíme do života jako hotového chlapa....teď jen přežít na prahu padesátky jeho pubertu a můžeme si "pískat"....vím ale,že to bude náročné,vše je dáno i dnešní uspěchanou dobou,je plno nástrah které při pubertě mých starších dětí nebyly a nebude to jednoduché....když se s dnešní zkušeností ohlédnu zpět,už bych si dítě před 40 tkou nepořídila. Jsem přesvědčená o tom,že mládí zládne vše s přehledem,lehkostí a hlavně pokud máte děti jako mladá,máte šanci,že se dočkáte vnoučat,pokud si dítě pořídíte pozdě a vaše děti to udělají jako vy,tak se jich nedočkáte vůbec a nebo je zažijete krátce...a to jsme ráda,že mne nečeká :-)

Paní Horáčková! Děkuji za příspěvek. Vašeho nejmladšího i Vás je mi moc líto, ale věřím, že ani kdybyste v těch 36 věděla(i), co Vás čeká, neměnila byste. S podobnými byť lehčími hendikepy jsem bojovala celá dětství mladších dětí a věřte, o moc jednodušší to nebylo. Život si zkrátka nenaplánujete....O to více si užívám dětství nejmladšího....

A vnoučata? Je mi samozřejmě líto, že s nimi synovi nejspíše nepomůžeme, ale děti přeci nemáte kvůli vnoučatům a navíc, víte, kolik znám mých vrstevníků, kteří se rozhodli děti nemít nebo jim je osud nenadělil (=jejich rodiče, kteří je měli "včas", jsou bez vnoučat)??? ¨

Přejeme Vám i Vaší rodině hodně síly při stavění všech dětí, zejména nejmladšího, do života.

Já tak nějak nechápu lidi, kteří mají potřebu kafrat ostatním do toho, kdy mají založit rodinu, kdy mají mít děti, kdy jít do práce...co je komu po tom??? Samozřejmě existují pravděpodobnosti, existují odůvodněné předpoklady, ale život ve svojí barevnosti se nevejde do pěti různých škatulek... Užívejte mimino :)

Tak za mě asi takhle - první dítě v jakémkoli věku je nářez, všechno absolutně nové, třetí dítě v jakémkoliv věku úplná pohoda - málo co vás překvapí a když už vám docházejí síly, postarají se starší sourozenci :) takže za mě , dětí je málo, někdo to zachránit musí :)

a navíc - pokud to příroda sama dopustí, tak pro to asi má nějaký dobrý důvod

Vlastně Vám, paní Němečková, i těm, kdo sdílí Vaše názory, naprosto rozumím. Taky jsem snila o velké mladé rodině s mým manželem. Osud tomu chtěl tak, že jsme se potkali až teď, po všech svých životních peripetiích a že, ač jsme nic umělého pro to neudělali, přišel náš synek. A víte co? Tak jako jsme osudu vděční, že nás jím obdařil, jsme rádi i za Váš názor.

  Pokud bychom bývali měli do 19.2. t.r. tendenci "usnout na vavřínech", už tu tendenci nemáme. Budeme chtít dokázat především sami sobě, že to jde. Že jde dožít se synovy promoce, svatby, ušetřit mu na obé (takže si nebudeme muset půjčovat) a přitom život se synem a staršími dětmi (a případně jejich dětmi) nejen přežít, ale naplno prožít (mj i na té sjezdovce, kolech, či v běhu).