Divískovo dobrodružné odpoledne

Včera jsme s mamkou vyjeli na procházku. Tedy, já na kočárku a ona že bude trénovat. Jmenuji se sice po tatínkovi, ale protože se pořád něčemu (krásně) divím s přenádherným „jué“ v různých tóninách a délkách, říkají mi Divísku.

To byste nevěřili, co zvířátek jsme i v té zimě viděli. Doteď jsem je viděl jen v těch obrázkových knížkách, co mi z nich mamka s taťkou čtou, tak si umíte představit, jak jsem se divil.

Jen kousek od domova jsme v zahradě viděli pást se ovce. Konečně jsem je viděl i já. Tedy řeknu Vám, byly mnohem větší než na obrázku, ukusovaly trávu a já, no já prostě musel „jué“.

Pak jsme šli kolem zahrady souseda a ten nám ukazoval právě chycené sumečky americké. Já viděl něco malého slizkého s cancourkama u pusinky, ale mamka mi na to nedovolila ani sáhnout, natož to dát do pusy, takže vlastně otrava. No jué jsem pípnul, ale jak říkám, nuda. Ani se nepohnuli, ani mi neopověděli. Jen bylo divné, že když mám takhle u pusinky něco já, mamka mi to vždycky bere, říká mi „dej mi blé“. A jim to tam nechala. Uznejte, že je to divný.

Pejsky z knížky znám, ale sousedi mají novou psí holčičku, tady jsem musel. „juééé“. Já jí zamával a ona mi taky. Ocáskem.

Pak jsme vešli do nedalekého lesoparku a mamka ani nestíhala otáčet kočárem a říkat :“dívej, bažant“, zase bažant“. Nejdřív jsem netušil, co to říká. Bažanta v knížce nemáme a kdykoliv jsme v tom parku byli jindy, měli jsme s sebou zrzavého psa Sama, kterého baví za nimi běhat. Mamka občas říká, že příští rok budeme se Samem řádit společně. Tak nevím. Chvilku mě to bavilo, jak kolem nás lítali, ale pak už to byla nuda. Dokonce jsem si i zívl.

Ale hned o kousek dál nám přes cestu, no na mou duši, přeběhl zajíc. Asi to byl zaječí model anebo ještě žádného kluka na kočárku neviděl, protože se normálně posadil na kraji cesty, krčil u toho nosem (jako mamka) a stříhal ušima (to tedy mamka neumí). Asi jsem se mu moc nelíbil, protože jen co jsem řekl to svoje „jué“, vzal, no jak jinak než do zaječích a byl fuč. Chvíli jsem se divil, "kde je?", chvíli jsem bulel, ale pak jsem uviděl bažanta a bylo po brekotu.

Pak jsme přišli k rybníku, co byl ještě nedávno louka (vypustili vodu, vyváželi bahno, předělávali hráz a asi po 2 letech ho znovu napouštějí – pozn. mamky). Není tam ještě moc vody, pořád z ní trčí tráva a v ní plavou… no Vás to nepřekvapí, ale já je viděl poprvé. Takoví bílí ptáci se zakroucenými krky. Krásně plavou. Já taky rád plavu, ale takhle krásně to neumím. Řeknu Vám, nebejt napevno ukurtovanej na kočáře, už jsem dole a kachním se s nimi. No neodpustil jsem si svoje „jué“ a považte, nikam neutekly. Mamka říkala, že tak i spinkají, ale to jsem jí moc nevěřil. Já nerad ležím na vodě, radši v postýlce.

Jak jsem řekl „jué“, pohnuly se ale tmavé tečky mezi nimi a mamka mi řekla,  že to jsou kačenky. Ty už tedy v knížce mám, ale tyhle byly jinak barevné. No prostě „jué, jué, juééééé“. Zakřičel jsem to a zatleskal a ony se zvedly a ... a letěly. No to opravdu neumím.

Pak jsme popojeli ještě dál, kousek mimo rybník. Jako bych věděl, že se to patří, to „jué“ jsem tentokrát jenom špitl. Byla tam dvě odrostlá srnčata. No něco tak krásného jsem neviděl. A když začala utíkat a já viděl v šeru jejich prdelky, prohlásil jsem „juééééé buik“. Mamka mě začala pusinkovat, protože to jsem prý nemohl vědět, že se tomu opravdu říká "světla". Moc jsem to nechápal, mně se prostě líbilo, jak to v tom šeru bliklo.

A  to ještě nebylo všechno. Mamka mě vyvezla nahoru k zámku. A tam byl páv. Nejdřív jsem ho vůbec neviděl, byl pořádně daleko a já jsem vlastně ani nevěděl, kam mám koukat. Ale potom se nějak dostal k nám. Prošel se mi pod kočárem. Asi je zvyklý, že mu jiné maminky něco dávají, jenže já jsem divné batole. Nic nedloubu. Nebaví mě to. Zato kousat lidi, zvířátka, drobky, hračky, fujtajbly, co najdu na zemi, to mi nevadí. Takže páv nic nedostal. Ale asi by nás obcházel ještě dlouho, kdyby mamka nekoukla na hodinky a neřekla :“Jejdy, honem domů“.

No bylo to o fous. Najednou jsem mamku přestával vidět a to já tedy poslední dobou vůbec nesnesu. Začal bych bulet, tak přidala do kroku a u toho zpívala. To mám moc rád, navíc mi to pomohlo, bál jsem se o dost míň, vůbec jsem nekřičel a občas jsme se nasmáli, to když to vypadalo, že se k ní přidávám. Tedy já jen tak houkám, ale baví mě se u toho kroutit a houpat. Mamka pak říká „no ty krásně tancuješ“ a mně se to moc líbí. Já už tancovat umím. Když slyšíme s maminkou nějakou hudbu, tancujeme spolu a mně se to moc líbí. Tak jsem si pro jistotu zatleskal, řekl „jue“ a ukázal jsem, že jsem už velikej.

No kdybyste čekali, že po tolika zážitcích lehnu a budu chrninkat jako miminko, tak tůdle nůdle. Ať už jsem byl přetaženej, jak říkala mamka, nebo mě něco bolelo, prostě ať to byly dojmíky, zoubky (už mi rostou stoličky a špičáky) nebo prdíky, nakonec jsem si maminku přizpíval.

A dneska si pořádně zdřímnu, až mamka bude žehlit.