A když ostatní skočí z mostu, skočíš taky?

Možná tuto hlášku znáte z doby svého dětství, stejně jako já. V naší rodině sloužila jako „Ne, nedostaneš….., nesmíš …., a je mi jedno, že ostatní mohou….“. Někdy následovalo obšírné vysvětlení, jindy hláška "tak to je správné". 

Právě proto, že si pamatuji, jak jsem tuhle hlášku nesnášela já, snažím se jí neuplatňovat na svých dětech. Buď řeknu rezolutní „ne“ anebo vysvětlím, proč si to či ono nepřeju.

O to více mě udivuje a ještě víc rozesmutňuje, když dospělí lidé omlouvají nekalou činnost svou či svých „vyvolených“ tím, že "ti druzí přeci taky… A pokud tak již nečiní, určitě kdyby mohli, tak by činili".

Co je to, k sakru (promiňte mi ten výraz) za omluvu?

Protože druzí kradou, podvádí, zabíjí, nerespektují zákony…., já mohu taky a mělo by mi to projít? Protože každý přeci myslíme prvořadě na svou rodinu, je správně, abychom okrádali rodiny druhých? Protože každý by přeci obešel ten či onen zákon, já smím také?

Protože každý porušuje sliby, já smím také?

A není to náhodou tak, že s funkcí roste odpovědnost? A s odpovědností (jsem-li rodičem, pedagogem, státníkem) povinnost jít příkladem? Neštvalo vás, že vám rodiče/učitelé (prostě autority) něco zakazovali a sami tak hojně činili?

Já si zkrátka myslím, že to, že ostatní skáčou z mostu, neznamená, že se k nim nutně musím přidat. A pokud se přidám (a neposlechnu varování, zákazy, příkazy anebo dokonce zákon), měl bych nést odpovědnost za důsledky svého počínání. Nevymlouvat se na ty ostatní, nevymlouvat se na příležitost, na to, jak nespravedlivé je, že chytili právě mne a jak si to vůbec mohli dovolit mě chytit.

Pak by totiž veškerá výchova, víra, zákony, neřkuli ústava byly na nic.