Závislosti, které nám škodí pro zdravé sebevědomí

Závislost je otroctví a je zcela jedno, jestli jsme závislí na někom nebo na něčem. Závislosti nám neumožňují žít plnohodnotný život.

Závislost může být tak silná, že můžeme přijít o svoji vlastní identitu. My však každý máme dostatek vnitřních zdrojů a jsme natolik jedinečnou bytostí, že pokud sami se na něco nebo někoho neupneme, nemůže nás nic a nikdo ovládat ani ponižovat. Lidé, kteří sami sobě ubližují tím, že se neustále srovnávají s ostatními, prokazují velmi nízkou sebeúctu. Tento způsob je přivede k pocitu neustálého strachu. Strachu z těch, kteří jsou podle jejich názoru lepší než oni i z těch, kteří jsou slabší. Snahou člověka, který není emocionálně vyzrálý, je snaha manipulovat s druhými, aby udělali to, co jsou schopni udělat sami. Tuto závislost najdeme hlavně ve vztazích rodičů a dětí, ale nejen tam. My sami pokaždé, když děláme za někoho něco, co je schopen udělat sám, mu vlastně ubližujeme tím, že mu krademe jeho osobnost. A jedinci, kteří nemohou takto rozvíjet svoji samostatnost nemají jinou možnost, než manipulovat s dalšími lidmi, aby dostali to, co chtějí. Od srovnávání je pouhý krok k soutěživosti. Ano, v dětství nám říkali, že soutěživost je potřeba. Základní motivaci pro soutěžení je být lepší než ostatní. Člověk, který je však soběstačný a má zdravé sebevědomí, nemá potřebu s kýmkoliv soutěžit. Nemusí se ubezpečovat v tom, že je lepší než ostatní. Zná své schopnosti a snaží se zdokonalovat svůj život. Přizpůsobivost je nejsnadnější přístup k životu. Možná to tak nevypadá, ale z psychologického hlediska je to jedno z největších zel. Opakem statečnosti není zbabělost, ale přizpůsobivost, jak tvrdí R. Anthony. Uděláme něco, jak si přejí ostatní a dostane se nám pochvaly. A právě pochvala se pro nás může stát drogou, bez které nebudeme moci žít. Znamená to, že si stále musíme dokazovat, že jsme k něčemu. Ten, kdo nás chválí, vlastně řídí naše chování. Systém odměny a trestu je v našem podvědomí uložen od dětství. Naše sebevědomí, pokud není pevné, může velmi narušit situace, kdy nás někdo chválí, protože jsme mu k něčemu dobří a když už nejsme schopni nebo ochotní dávat víc, začne v nás vyvolávat pocity viny. Nevyvyšujte jiné nad sebe a k nikomu nevzhlížejte. Uznání je něco jiného. Rozdíl mezi chválou a uznáním je malý, ale pro rozvíjení našeho sebevědomí sehrává důležitou roli. Chvála je určité hodnocení. Uznání hodnocením není. Je to prostě “uznání“, že jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli. Člověk chce být uznán jako jedinec a ne hodnocen podle svých činů. Chce mít pocit, že má pro druhé cenu bez ohledu na to, zda odpovídá jejich požadavkům. Nic nám nemůže zabránit v získávání sebedůvěry, pokud opravdu chceme. Nikdy však nemůžeme sebevědomí získat, pokud se nezbavíme mylných představ, že závislosti, manipulace, přizpůsobivost a věčné srovnávání tvoří základ našeho života.