Byl skoro konec listopadu a tlampač ve vesnici, kde bydleli kocourek s kočičkou, začal vyhrávat. Za chvíli se ozvalo hlášení, že se hledají dobrovolníci za Mikuláše, Anděly a čerty. Kočička pozorně naslouchala a už se v duchu viděla, jak jdou s kocourkem za Anděly. Nutno podotknout, že byli krásní, ale mourovatí.
Druhý den se vypravili na obecní úřad. Jaké bylo jejich zklamání, když za Anděla a Mikuláše byli vybráni bílí pastevečtí psi kvůli jejich barvě. Pořadatelům se sice zdálo, že na čerty jsou kočička s kocourkem moc malí, ale líbila se jim jejich barva, ocásky a zářivá očka. Tak je vybrali za malé hodné čertíky.
5. prosince šli Mikuláš s Andělem a dvěma čertíky nadělovat dětem. Hned na první návštěvě dostali Mikuláš s Andělem napít kořalku. Čertící pít odmítli. Psi se dostali do ráže, začali divoce štěkat a honit kočičku s kocourkem kolem návsi.
Dárky se rozsypaly a děti si je musely samy najít ve sněhu. Kočička s kocourkem byli tak vylekaní, že utíkali přes dva ploty, pak se objali a dodávali si odvahy.
Potom se potichoučku vydali k domovu, hupsli do postýlek a spali a spali. Ráno, když se kocourek probudil, tak moc huboval, že příště nikam nepůjdou, že to bylo poprvé a naposled. A kočička souhlasila. V tom někdo zaklepal na dveře a přišel pan starosta a nesl velkou voňavou šišku sekané a moc se omlouval. Slíbil, že příští rok budou všichni nezbední psi na Mikuláše uvázaní a že kocourek s kočičkou mohou jít za Mikuláše a Anděla. To už se kočička s kocourkem vesele usmívali a už se těšili. Ještě slupli sekanou a bylo jim hej.
