Už od začátku jsem se od všech shromáždění, demonstrací, pochodů, doprovodných programů a prohlášení (kromě veřejné diskuze, kde jsem svůj názor nevyjadřovala ani za mikrofonem, ani pískáním či potleskem) snažila distancovat. Zkrátka působit jako co nejvíce nezávislý a neviditelný pozorovatel. Ale protože pocházím ze sídliště a ohniska všech nepokojů, neodpustila jsem si alespoň z dálky sledovat obě dvě sobotní dění na ulicích.
Poprvé jsem vykoukla z bytu, až když už se situace naprosto uklidnila. Podruhé mě zvědavost zavedla až ke křižovatce plné koní. Stále jsem se však snažila o co největší diskrétnost. Tato pozice mi dovolila pohled napříč všemi možnými lidmi, kteří se buď protestu aktivně účastnili, nebo jenom stáli a koukali. S připitými lidmi vyřvávající nejrůznější hesla (a nehodlám se zde hádat, jestli byly nebo nebyly oficiálně rasistické – mimochodem vysvětlí mi někdo, co je oficiálně rasistické a co už je snesitelně rasistické?) jsem počítala už od začátku. S jejich přítelkyněmi, co nosí v kabelce složenou českou vlajku a čas od času ji vytáhnou, také. Co mě ale více překvapilo, byl Dav.
Dovolte mi, abych na chvíli psala Dav s velkým D, protože tato tisíci-hlavá nestvůra se proměnila v jednoho velice blbého čumila – jménem Dav. Každý ví, že s každým dalším člověkem inteligence davu upadá. Ale v tomto případě už upadla úplně a ještě vzala nohy na ramena. Jedním ze článků Davu byly dívky, které by nám asi ještě ani tu občanku neukázaly. Ale budiž, věk není vždy určující. Tady je však znepokojení na místě, protože dívky si pravděpodobně hrdě vyťukávaly do statusu, že šly „demonstrovat“. Další končetiny Davu si šly koupit do nejbližší sámošky pár lahví něčeho tvrdšího, protože nepokoje na sídlišti jsou přece velká párty, kterou si nemohou nechat ujít. Další lidé se vyžívali v nadávání – někoho. Na policajty, na nácky, na cikány. Každou chvíli na někoho jiného, ale hlavně, že se chovají jako zvířata! A nakonec jsem tam viděla holky a kluky, pány a dámy, kteří se radostně tomu všemu smáli. A mně bylo skoro do breku. Stačilo strávit v Davu jen chvíli na to, abych zjistila, že už se taky stávám čumilem. Nic nedělajícím, přihlížejícím a snižujícím IQ téhle sešlosti. Sebrala jsem se, odešla a zapřísahala se, že tohle už zkrátka nikdy víc.
Třebaže jádro problému je docela jinde a nechci tímto svalovat vinu na kolemjdoucí, i přesto bych chtěla vzkázat lidem, kteří jsou přesvědčeni, že nevinným koukáním nic zhoršit nemohou- Možná spíše ne, ale co když jenom tak trochu ano? Stojí to za to, koukat se na lidi, jak se bijou a vytvářet přitom příšeru jménem Dav? Mně ne.
Markéta Dadáková
