Na hodině češtiny jsme dostali za úkol napsat krátkou odbornou úvahu na toto téma. Měla jsem na výběr, ale tato problematika je mi prozatím nejbližší. Tak tedy:
Učíme se pro život?
Možná právě i tuto otázku by měli učitelé zakomponovat do svých testů, aby si uvědomili, že odpovědi na ni by dost možná kladné nebyly. A také: „Budou nám v životě k něčemu všechna ta teoretická fakta, která nemáme ani možnost ověřit? Pomůže nám k získání kvalitní profese teorie bez jakékoliv praxe? Takto by měly znít testové otázky.
Ve školách jsem strávila již nějakých dvanáct let, příští rok maturuji. Když se mě někdo zeptá, kde bych chtěla jednou pracovat, s odpovědí váhám. Znám spoustu atraktivních profesí, ale momentálně bych jednou ráda zaměstnaná zkrátka tam, kde se uživím. Ano, natolik se obávám své budoucnosti, jež vypadá ještě bídněji „díky“ ekonomické situaci, ve které se nyní nacházíme. Kvůli studiu zde, České republice totiž mnoho studentů a mladých lidí začalo nabývat dojmu, že stačí, když budou mít pod sebou na vysvědčení dlouhý sloupec „výborných“. Že stačí, když jim zkoušející dá do indexu jedničku k tomu, aby byli do konce života zabezpečení a šťastní. Nepopírám, že je to dobrý začátek, ale jen bezvadné známky pro spokojený život nestačí. Kdyby ano, kdo mi tedy vysvětlí, proč se míra nezaměstnanosti šplhá pomalu na 9%, když jde tolik lidí na vysoké školy? Můžeme už vůbec v dnešní době vložit pomyslné rovnítko mezi studium a kvalitní život? Myslím, že nejsem jediná, komu nevyhovuje současný styl výuky. Popsané sešity od začátku do konce hustým písmem, ale faktické dovednosti žádné. Nechci strašit, ale momentálně má lepší vyhlídky i dělník na stavbě, jenž má svou práci jistou, na rozdíl od rádoby vzdělaného studenta, který právě obdržel diplom ze studia pedagogiky volného času.
Troufám si říci, že studium v České republice prochází poslední dobou jakousi inflací vzdělání. Z vysokých škol vychází novopečení a hrdí kandidáti na pracovní úřad mávající s diplomem, jenž je fakticky to jediné, co jim ze studia zbylo. A nám, studentům středních škol nezbývá než se dál učit letopočty, jména a úryvky nazpaměť a doufat, že jednou budeme aspoň k něčemu užiteční. A když ne, McDonald má své zlaté brány vždy otevřené.
