Za pár dní to bude celý měsíc od pátku 13., dne, kdy jsem oslavila své 18. narozeniny. A to „nešťastné“ datum nezmiňuji proto, abych snad poukázala na jeho smyšlený význam, je to zkrátka jen datum jako každé jiné. Snažím se teď spíše upozornit na tu osudovou, zlomovou, sudou číslici 18. Řekla bych, že osudové je spíš to čekání na ni. Večer před narozeninami nemůžete zabrat, představy o „dospělém životě“ vás nenechají spát. A potom se probudíte a… A nic. Vlastně si během dne vzpomínáte na svůj zbrusunový věk jen díky lidem, kteří vám popřejí.
Ano, od 13. ledna můžu legálně pít, kouřit, provdat se, volit, být v práci déle, ve vězení také… Stále nic nového že? Mně ale spíše než ujasněné hodnoty vnesl tento věk do života spoustu nejistoty. Pokaždé když slyším to slovo „dospělá“ (a to mám ještě opravdu soudné rodiče, kteří mi ho alespoň nepředhazují), mám nutkání ztichnout a dělat, že jsem přeslechla. Opravdu nevím, co je to být dospělá a nejsem si jistá, jestli to vůbec chci. Tohle slovo na „d“ mě donutilo uvědomit si, že já vlastně zbožňuju středoškolskou rutinu Učení vs. zábava, dilemata Co podniknu o prázdninách a problémy typu Má mě rád? Nechci tento můj osobní svět měnit za ten „větší a důležitější“, nechci taktizovat kvůli vyšší výplatě a už vůbec nechci řešit, jestli s Ním strávit celý život nebo ne.
Bojím se, že mi všichni budoucí ambiciózní lékaři, manažeři a právníci vmetou moji naivitu do obličeje a řeknou „Vždyť už jsi dospělá.“ Já vím, už přesně 20 dní a 13 hodin. A potom dodají „Nejvyšší čas, rozmyslet si, co chceš dělat.“ To také vím. Chci konečně uspořádat koncert se svou kapelou a taky, aby můj kluk přestal dělat drahoty a konečně napsal. A i když mi potom někdo řekne „Já ti to říkal/a”, tak si chci svou naivitu zachovat, co nejdéle to půjde, a přesně to bych také ráda doporučila všem mladším lidem, kteří se snaží za každou cenu předčasně dospět.
Tak a teď už vážně… přestanu kazit iluze nezletilým a nudit dospělé.
