Stojí to tu černé na bílém, náš Biskupák se dostal do „top desítky“ nejlepších gymnázií a čím hlouběji se začítám do vět a souvětí opěvujících naši pronikavou inteligenci, tím víc mi začíná vrtat hlavou jedna věc. I takový malý průzkum a zveřejnění jeho výsledků svým způsobem nám, studentům, předává velkou zodpovědnost. Ona totiž ta pronikavá inteligence vlastně… no… jak to říct, nepatří tak úplně všem studentům našeho gymnázia, ale jen letošním maturantům. Ne, tím nechci říct, že by nás učitelé během příštích dvou let nepřipravili stejně dobře a kvalitně, jako studenty, co nám teď odejdou. Ale stejně mám ten dojem, že jakmile byl zveřejněn článek s oním osudným sloupečkem, náš učitelský sbor se rázem opotil.
Myšlenka na to, že jsme „slavní“ se ztratila pod haldou plánů, jak si udržet desáté místo, ne-li se vyšplhat na ještě vyšší. Potom stačilo vykouknout na chodbu plnou znuděných studentů, jejichž pohledy sotva vykazovaly známky života a plány se rázem změnily v řadu pochybností a pocity úzkosti. I náš pan profesor češtiny nás pozoroval s trochu zoufalým výrazem. „To jako vážně? To oni nás mají podržet na desátém místě?“ O nějakém navyšování ani nemluvě. Možná si zrovna představoval žebříčky podobné „top ten“ v televizi Óčko a také tu velkou červenou šipku ukazující dolů, do hlubin… raději nevědět čeho. Nebojte se, pane profesore, my vážně nejsme tak líní a znechucení, jak to vypadá. A budeme se snažit, abychom neposlali BiGy do žebříčku středních škol s nejvyšším inteligenčním poklesem, věřte nám (prosím, že nic takového neexistuje, že ne).
Nebudu dál propadat panice, ať už to za ty dva roky, po mé maturitě, dopadne jakkoliv. Také chci zmínit, že jsem opravdu hrdá na maturanty, kteří výborně zastupovali naši školu. Nejsem si však jistá, jestli je dobrý nápad škatulkovat a rozřazovat tak krátkodobé výsledky ze zatím tak krátkodobé maturity, kde zdaleka ne všichni měli stejné podmínky, a která vyvolala tolik rozporuplných reakcí.
(...ale je to tam!)
