Přála bych si, aby aby byl tento příspěvek, obzvlášť v závěru, správně pochopen. Tak tedy, co tento článek je? Úvaha, meditace či zpověď. Co tento článek není? Odsouzení moderního člověka.
Zhruba před dvěma týdny jsem se vracela z Prahy zpět domů, do Českých Budějovic. Jela jsem vlakem a hleděla z okna. V myšlenkách jsem se zaobírala jakýmsi trápením a vlak se blížil k nádraží, snad to byly Heřmaničky. To, co mě napadlo potom, nebylo zázračné vnuknutí, ale spíš už dlouho omílaná myšlenka, která si čas od času najde cestu do vědomí a jako tenký paprsek rozsekne ty ostatní svou ostrostí a jasností. V okně se objevila nádražní budova s tmavou střechou a celý dům vrhal široký stín na perón. Asi to byla ta zatemněná střecha, ponurý listopad a starosti v mé hlavě, ale zkosená střecha najednou působila jako černá tlustá podrážka, která došlapovala a nevím, jestli chtěla, ale svou mocí a velikostí mohla zašlápnout vše.
Po tomto zjevení se však uklidnění nedostavilo. Bílá obloha se ani nepohnula, zírala a lhostejně čekala. V tu chvíli jakoby se na mě navalila celá její tíha, celá její prázdnota. Došlo mi, že není nic nad námi, není hlídače, není ředitele, není otce. Z bílého nebe na mě vypadla tíha konečnosti každého činu a tíha práce, kterou nikdo jiný, než já vykonat nemůže. Jako poslední udeřila nejtěžší tíha, jež zaplavila vnitřek těla přetěžkým kovem – tíha nutnosti a nevyhnutelnosti člověka žít sám se sebou. Ta absence odlehčujícího vánku jdoucího zezhora a zároveň z nitra byla krutá a prázdnota se snášela na krajinu jako jedovatý plyn.
Jako člověk vychován v ateismu musím říct: Je velice těžké žít bez boha. Je snadné si najít berličku, pseudonáboženství, víru v něco lidského a svým fanatismem dokazovat pevnost svého charakteru a vůle. Ale co když toto řešení nechceme a mít boha už neumíme?
