Technologický vývoj! Má své dobré i stinné stránky, rozšiřuje možnosti a přináší nové informace, ale zároveň umožňuje klouzat po povrchu, zjednodušuje život, ale zároveň neumožní hlubší poznání, představuje nové dovednosti, ale ty staré pohřbívá...
Je úžasné, co všechno na poli techniky byl schopen člověk vymyslet a jak velký technologický skok za posledních několik desetiletí lidstvo udělalo. Jsou však obory, kde technologický pokrok v kombinaci s nízkými náklady a dostupností s sebou přinesl i další fenomén, a tím je produkce obrovského množství produktů nevalné úrovně vzniklých za pomoci nových přístrojů a postupů.
Jako fotograf to velmi intenzivně vnímám. Prošel jsem si tím sám, na začátku jsem měl pocit, že s dobrým fotoaparátem téměř vše co udělám, je prostě skvělé - sebeklam většiny začátečníků. Postupem času, naštěstí velmi rychle, jsem si uvědomil, jak důležité je nespoléhat jenom na techniku, ale především se učit - od jiných, číst, studovat, analyzovat a hlavně cvičit. Získat kritický náhled na vlastní dílo považuji, po přirozeném estetickém talentu, za nejdůležitější vlastnost všech lidí, co něco tvoří. Že je odpadkový koš tím nejlepším přítelem fotografa je myšlenka, která by měla být vytesána do žuly a zalitá platinou.
Dřív bylo fotografování výsadou především nadšenců, kteří se svému koníčku intenzivně věnovali a museli do něj investovat mnoho času, studia a umu. Vzpomínám si na dědovu flexaretu a temnou komoru, kde mnoho hodin vyvolával své úžasné černobílé fotografie - parkrát jsem se tohoto magického okamžiku účastnil a pozoroval, jak z bílého papíru pod dědovými rukami vystupují kontury mého dětství. Moc mě mrzí, že jsem se k fotografii vrátil až poté, co děda odešel, rád bych si s ním popovídal, k čemu jsem za ty roky došel, za pár dní to bude deset let...
Tím, že je dnes fotoaparát integrovaný v každém lelefonu a všeobecně je fotoaparát velmi dostupná věc s nízkými provozními náklady, tak tím se snížil tlak na uživatele, aby se fotografování a fotografii více věnoval. Přeci jenom, platit za filmy a poté jejich vyvolání, nebyla a není levná záležitost. Většina lidí se proto více zamýšlela, co vyfotí na těch 36 políček, které na filmu mají. Digitální éra tak přinesla doslova revoluci. Na jedné straně obrovské možnosti, neomezený počet snímků a úsporu nákladů, a na druhé straně produkci neuvěřitelného množství braku. V kombinaci s rozšířením internetu a sociálních sítí se navíc zvýšil tlak na rychlost tvorby, což znamená jediné, brak se šíří intenzivněji a zaplavuje svět neuvěřitelnou rychlostí a množstvím. Málokterý majitel fotoaparátu se dnes fotografii věnuje alespoň okrajově, ale téměř každý produkuje snímky.
Přijít, rychle namířit, bezmyšlenkovitě zmáčknout spoušť, nasdílet a odejít na další místo. Hlavně se nezastavovat, kdo se zastaví, ten bude poslední a poslední mají smůlu. Tak by se dal charakterizovat přístup k fotografování u podstatné části lidí. Povrchní emoce vtěsnané do snímků nevalné úrovně. Hledat zajímavé fotografie je těžší a těžší a mnohdy tak v obrovském množství braku zapadnou i velmi solidní díla. Navíc, soutěžení, tento přirozený způsob jak se porovnat s ostatními a především zpětná vazba a impuls se zlepšovat, téměř ztrácí v prostředí internetu smysl, neboť měřítkem úspěchu není kvalita a individuální ocenění daného díla, ale množství přátel, které oslovíte, aby vám "zahlasovali". Jaký smysl mají soutěže tohoto typu a co si z případného vítězství vezmou ocenění a ti, kteří neuspějí?
Jako se vším, málo kdy se naskytne příležitost, kdy je potřeba "pálit" od boku, vždy je však nutné být připraven. Zcela jistě se vyplatí o věcech více přemýšlet a intenzivněji je prožívat, snažit se je vidět z různých úhlů, nepospíchat, ale naopak se zastavit, klid pomůže a méně je někdy více - to platí o focení i o životě...
