Příručka k pochopení ukrajinské krize

Ukrajinská krize a její stupňování v podobě ruské okupace části ukrajinského území nechá klidným jen málokoho. Snad je to i tím, že má naše země vlastní neblahou zkušenost s návštěvou ruských "turistů" v armádních vozidlech. Přes veškerou vlastní zkušenost se však právě u nás najde poměrně hodně lidí, kteří ukazují opovržlivě prstem na revoltující Ukrajince a zároveň podporují ruskou okupaci - více to však vypovídá o nich samotných, než o situaci na Ukrajině.

Lidé dokáží trávit hodiny a hodiny remcáním v soukromí, ale když se někdo zvedne a jde něco dělat, tak je označený za radikála a lůzu. Ukrajinci se před několika měsíci rozhodli vzít osud do vlastních rukou, centrem protestů se stal Kyjev a po několika měsících se jim podařilo uspět. Vzápětí se však musí nová vláda potýkat s ruskou okupací. Síla jedněch, nebát se vyjádřit svůj názor veřejně, je v očích slabochů vždy dehonestována, neboť tito lidé si prostřednictvím svých silnějších spoluobčanů uvědomují vlastní slabost.

Ukrajinci vyšli ve velkém počtu do ulic především kvůli naprostému selhání vlastních elit a volených zástupců. Důvodem, proč zůstali stát na Majdanu dlouhé měsíce bylo zásadní směrování země do budoucna. Nestáli tam kvůli sociálním dávkám nebo zdražení jízdného, či 30,- platbám u lékaře. Stáli tam kvůli tomu, že se rozhodovalo o tom, zdali země nabere spíše prozápadní směr, včetně omezení neuvěřitelné korupce ukrajinských elit nebo zůstane v područí Ruska se všemi výhodami, ale pouze pro vybrané jedince. To je poměrně zásadní důvod k tomu, aby o tom rozhodli občané a pokud volení zástupci v takto zásadním tématu změní svůj názor oproti vyhlášením před volbami, tak nezbývá nic jiného, než jim tyto závazky připomenout a trvat na jejich splnění. Být zvolen vám ještě nedává bianco šek k tomu, abyste se chovali jak chcete! Je to především závazek chovat se tak, jak jste slíbil svým voličům!

Můžeme vidět tisíc a jeden neduh západního světa, konkrétně EU, ale pořád je to ve srovnání se stávajícím stavem na Ukrajině nebo Rusku prostor k žití ve svobodě, míru, právu a ekonomické prosperitě. EU má jistě své problémy, ty jsou ale nicotné v porovnání s problémy Ruska a Ukrajiny. Ostatně běžní Ukrajinci a Rusové odcházejí hledat své štěstí ve velkém počtu právě do EU, nikoliv aby občané EU hledali ve velkém štěstí v těchto dvou zemích. To také o něčem svědčí.

Je logické, že představitelé Ruska cítili po pádu prorusky orientovaného a zkorumpovaného prezidenta Janukovyče ohrožení svých ekonomických a mocenských zájmů na Ukrajině a jsa si vědomi neschopnosti uspět ve férové soutěži o ukrajinský trh a zachovat strategický vliv svých ozbrojených sil na přístup ke Středozemnímu moři skrz základnu v Sevastopolu,  rozhodli se vzít osud do svých rukou a zahájili okupaci části území Ukrajiny, přičemž použili směšné argumenty, které spíše než podporu pro jejich konání, usvědčují Rusko z neochoty respektovat nic jiného, než své vlastní mocenské a ekonomické zájmy. Krym je součástí Ukrajiny od roku 1954, v roce 1994 uznalo vytyčené hranice Ukrajiny Rusko, USA i GBR tzv. Budapešťským memorandem, Krym má v současném uspořádání Ukrajiny vysokou míru autonomie. Pokud by se chtěl Krym stát součástí Ruska, mohl by o tom rozhodnout v referendu. Zásah ruské armády je v tomto případě zcela nepřípustným narušením suverenity Ukrajiny a nelze jej nijak pochopit, ale pouze odsoudit.

Ruské postoje a způsob uvažování jsou modelovány po staletí. Mezi hlavní pilíře utvářející ruskou duši najdeme především vůdcovský komplex a zhrzení z pádu carství, velkého Ruska a posléze SSSR - Rusové a především stávající prezident Putin prahne a vyžaduje velké uznání a respekt ostatních národů a lidí. Skuteční vůdcové a velcí lidé však respekt nevyžadují, ale zaslouží si ho především svou velkorysostí, což je ale vlastnost, kterou u ruských představitelů najdete jenom ztěží, ostatně za mnohým přehlíživým a arogantním chováním běžných i velmi movitých Rusů najdeme především komplex méněcennosti daného jedince, který je často způsobený neochotou ostatních lidí "klanět se" jenom proto, že je dotyčný Rus. Rovnost lidí (před sebou, zákonem, atd.) není princip, který by byl v ruské společnosti pevně zakořeněný.

Taktéž neochota respektovat jiné zájmy než vlastní, způsobena především dlohodobou neexistencí soukromého majetku a příliš intenzivní vystavení mongolské krutosti při nájezech na ruské území, stojí za až nepřátelskými postoji k lidským právům a k člověku jako individualitě. Ostatně ruské ztráty ve 2. světové válce byly znásobeny střílením vlastních vojáků jejich veliteli. Nás mnogo!

Kvůli ambicím jednotlivců pak trpí národy, kvůli neschopnosti bránit základní principy fungování mezinárodního soužití budou vykopány příkopy, které se nepodaří zahladit po generace. Celá situace na Ukrajině směřuje k jednomu, Rusko si zahrává se svojí těžko budovanou a křehkou důvěryhodností. Pokračováním okupace se Rusko stane nedůvěryhodným partnerem i v mezinárodním obchodě - kdo bude chtít obchodovat se zemí, která takto bezbřeze porušuje mezinárodní dohody a především, Ukrajincům se opět nebude lépe žít, alespoň v počátku, než překonají šok způsobený ruskou okupací.

Jak napsal v minulých dnech ruský historik Andrej Zubov: "Získáme-li Krym, rozervaný vnitřními rozpory, ztratíme navždy lid Ukrajiny – Ukrajinci neodpustí Rusům takovou zradu nikdy. Myslíte si, že přeháním? Že čas všechno zahladí? Doufáte marně, drazí ruští šovinisté. Na konci XIX. století se Srbové a Chorvati považovali za jeden národ, jen rozdělený hranicemi, náboženstvím a abecedou. Oni usilovali o jednotu – kolik knih o tom napsali. A byly to moudré a dobré knihy. A teď na světě najdete jen málo národů, které se vzájemně nenávidí tak jako Srbové a Chorvati. Kolik krve bylo mezi nimi prolito, a to všechno kvůli nějakým kouskům území, městečkům a údolím, v nichž by mohli žít spolu šťastně a spokojeně. Mohli by, ale nedokázali to. Chamtivost udělala z bratrů nepřátele. A cožpak se to nestává i v každodenním životě? Stojí za to přijít o bratry navždy, kvůli nesmyslným ambicím?

V zájmu míru v naší zemi, v zájmu jeho skutečného obrození, pro mír a přátelství na území historického Ruska, které je nyní rozděleno do mnoha států, řekněme ne na tuto šílenou a – co je nejdůležitější – naprosto zbytečnou agresi. Ztratili jsme ve dvacátém století tolik životů, že naší jedinou správnou zásadou by měl být princip vyhlášený Solženicynem – zachování národa. Zachování lidí, a ne rozšiřování území. Země se shromažďují jen za cenu krve a slz. Žádnou krev, žádné slzy již nepotřebujeme!"