Příměstský tábor nemá s klasickým dětským táborem mnoho společného

Nic proti, příměstské tábory mají jistě smysl a já jsem rád, že jsou, ale upřímně se skutečným táborem, alespoň tak jak jsem měl možnost zažít, nemají příměstské tábory nic společného. Může to znít jako zoufání po "starých" (spíše dětských) časech a bude to i trochu pravda, neboť letní dětské tábory byly chvíle, na které jsem se jako malý kluk těšil ze všeho nejvíc, proto se nyní podivuji nad tím, proč někteří rodiče posílají své ratolesti raději na příměstské, nežli na klasické dětské tábory.

Asi jsem měl v životě štěstí, že jsem na táboře nikdy nepotkal nějakého úchyláka, nebo že by nás někdo řezal, i když pár facek jsem dostal a s odstupem času můžu říct, že mi neublížily, naopak zasloužil jsem si je a dnes spíš obdivuji tu trpělivost vedoucích s námi. Dělat tábor byla, je a vždy bude velká odpovědnost a já bych tímto chtěl poděkovat všem vedoucím, instruktorům a vůbec všem lidem, kteří se o chod dětských táborů starají, neboť dělají sakra záslužnou činnost.

Nevím jak je to dnes, ale za mého mládí, byly tábory často pořádány dobrovolníky, kteří na tábor jeli ve svém volnu - většinou to byli lidé, které to prostě natolik bavilo, že byli ochotní obětovat kus své dovolené ve prospěch těch několika desítek dětí, se kterými trávili jeden, dva, nebo klidně i tři týdny. Co se týče cen, přijde mi, že jak dříve, tak i dnes je to dostupné pro většinu obyvatelstva. Zhruba před 20-ti lety stál tábor na týden (od pátku - do neděle) cca 400-500,-, dnes se tato suma pohybuje cca mezi 3.500 - 4.500,-, což je vzhledem k platům před 20-ti lety a dnes vcelku srovnatelné.

Dětský tábor pro mě znamenal nejvíce možnost být samostatný a spát ve stanu, mít tam kamarády, zažívat dobrodružství, hry, koupání, první lásky, večerní oheň a zpívání, buřty, noční bojovky, různí bobříci, balíčky s dobrotami od rodičů, pohledy a další věci na které rád vzpomínám. Ranní bodování úklidu stanu je jednou z věcí nad kterou vždy při vzpomínkách roztaju. Pocit, který mnou zavládl v okamžiku, kdy jsme dostali poprvé s kamarádem Jirkou 10 bodů za uklizený stan, jsem považoval dlouho za nepřekonatelný. Nutno dodat, že tento náš pocit tehdy sdílel celý tábor, neboť jsme byli vyhlášení bordeláři a okamžiky, kdy ze stanu lítalo všechno, včetně neumitých ešusů, ve kterých byla předvčerejší zaschlá gulášová polévka na které byly nalepeny včerejší špagety, spacáků plných špinavého oblečení, Jirkovy zachlé pasty v zešlapaných botách, které se válely pod stanem, patřily mezi účastníky tábora k nejzábavnějším.

Právě možnost učit se samostatnosti, spolupracovat s ostatními, starat se o své věci, uklízet si, umývat nádobí, pomáhat s vařením, loupat brambory, sbírat a sekat dříví a vůbec dělat všelijaké užitečné činnosti, prostě nemít za zády máminu sukni, která všechno zařídí, považuji na táborech za nejdůležitejší. Příměstské tábory však toto nenabízí, respektive nabízí pouze zabavení dětí na dopoledne a odpoledne bez rozměru jakékoliv samostatnosti a dle mého názoru tak funkci skutečného tábora nemohou nahradit.

Přesto, že se zájmy dětí v dnešní době liší od zájmů dětí z před 20-ti let, jedno zůstává stejné: I dnešní děti by měly být vedeny k samostatnoti a schopnosti spolupracovat s ostatními. Klasické dětské tábory nabízí v tomto ohledu mnohem více, nežli příměstské tábory.