Pádluj, nebo tě sežere krokodýl! Fotoblog z cesty po zemích Afriky

To byl zase jednou nápad jet na kajaku po jezeře plném krokodýlů a hrochů! Navíc tady do tý bárky začíná týct voda, takže z focení bude kulový, protože někdo, tedy já, musí pádlovat a druhej, tedy žena, musí držet brašnu s foťákem a objektivy tak, aby se to celé nenamočilo - mokré "nářadí" bych totiž asi těžko rozdýchával a zaplavat si tady s těma pohrobkama z pravěku se mi už vůbec nechce! No nic byl to můj nápad, že pojedeme fotit krokodýli, tak si to pěkně odpádluju. T.I.A. this is Africa...

Krucifix, jsme hodinu na vodě, je 8 ráno a už to pěkně peče, což je fakt bezva, protože jsem si nenamazal nohy ani ruce, takže večer budu zase skučet. Přitom jsem si doma říkal: "hlavně se mazat, víš že budeš u hranic s Mozambikem a tam je to zrádný. Když se na to vykašleš, tak budeš vypadat jak vařenej humr". Jenže ráno bylo pod mrakem a na vodě jsme měli být cca 2,5 hoďky, takže jsem se nenamazal. To je ta moje blbá vlastnost, podceňovat občas některý věci, stejně jako tehdy v Keni, když po mě skočila ta nádherná lvice, a přitom v hledáčku vypadala tak krásně a bezpečně na tý větvi. Ještě, že jsem včas uskočil. Jen tak tak jsem zabránil hnědému poplachu v trenkách, protože tenkrát ve mě fakt hrklo, když jsem ji v tom hledáčku viděl, jak se blíží...

Kašlu na to, je potřeba pádlovat. A žluňk, co nám to tu plave u lodi? Nejspíš nějakej menší krokouš, když nebudu dávat pazoury do vody, nic se nestane, jo kdyby to byl hroch, to by byl průšvih. Hroši jsou děsně nevypočitatelný potvory a mají v Africe ze zvířat na svědomí nejvíc lidí. Když se k nim moc přiblížíš, tak jsou vzteklý a agresivní jak Paroubek, když skončí druhej ve volbách. Naštěstí na tohle dáváme pozor, protože s hypoušem bych se tu opravdu setkat nechtěl. O některých lidech se říká, že mají hroší kůži, ale hroší kůže, oproti významu člověka který hodně vydrží, je naopak velmi citlivá, a proto se hroši pohybují celý den ve vodě, aby si chránili svoji citlivou kůži před sluníčkem, na souši je obvykle můžeme vidět k večeru, přes noc a brzy z rána. Někteří vylezou ven i přes den, ale většinou se válí ve vodě.

Mangrovové háje na břehu nám přišli vhod, dobře se rozhlížíme, nikde není žádný krokodýl nebo hroch, tedy alespoň je nevidím. Rychle vyklopit loď a vylejt vodu a šup zpátky na hladinu. Ještě zbývá tak hodinka plavby, tak snad to zvládnem. Jezero a mokřady St. Lucia jsou nádherné, kromě krokodýlů a hrochů vidíme mnoho volavek a jiných vodních ptáků. "Vidíš támhle toho macka?" ptá se najednou žena. Všimnu si krokodýla, který má dobře 3-4 metry. Zadíval jsem se na něj a v tu chvílí vlezl do vody, jenom plácnutí ocasu a už zajíždí pod hladinu jako ponorka a míří k nám. Okamžitě mnou projela vzpomínka na "superkrokodýla" Gustava, notorického legendárního lidožrouta, který má za svůj téměř stoletý život na svědomí už cca 600 lidí. Gustav si otevřel jídelnu na jezeře Tanganika na dolním toku řeky Rusizi a už několik desetiletí tam terorizuje místní obyvatelstvo. Doufám, že tohle není nějaký jeho příbuzný.. "Pádluj, nebo tě sežere krokodýl!" projede mnou myšlenka, v duchu se jí zasměju, ale  pro jistotu pádluju pryč. Krokodýla už nevidím, někde tam ale je a já to cítím, protože po zbytek cesty mám nepříjemný pocit, že ten krokodýl za námi jede. Byl jsem docela rád,když jsme dorazili ke břehu a stáli zase pevnou nohou na zemi. Koukám se na hladinu a najednou: plácnutí ve vodě, náš přítel se s námi asi loučí, zřejmě nás eskortoval k břehu, aby se ujistil, že se nám nic zlého nepřihodí.... Až na to, že jsem si 2,5 hodiny připadal jak na Amistadu, to byla super vyjížďka. Jezero St. Lucia je součástí národního parku Greater St. Lucia Wetland Park - unikátního biotopu na jihovýchodě Jižní Afriky. Holeně mám spálený, až se mi na nich dělají puchejře. Chodím, jako bych v šortkách zapomněl ramýnko, ale co se spálí, to se nakonec oloupe a zase bude dobře.

Naštěstí, když dorazíme do Durbanu, je pod mrakem, což mé holeně vítají, ale hlavně je Štědrý večer, tak že vyrážíme na večeři. Kapra s bramborovým salátem tu nemají, ale bez ryby nebudeme. Pořádný talíř sushi a makki taky není k zahození a tak trávíme Štědrý večer ve společnosti asiatů - nejspíš číňanů, neboť ten bordel co po nich zbyl na stole a okolo můžou udělat jenom praví číňani. Na první svátek vánoční obvykle chodíme po příbuzných na návštěvu, my jsme se šli potápět se žraloky, což může být občas bezpečnější než kdejaká rodiná návštěva. Když se vrátíme večer na hostel, tak nás přivítají  poměrně hlasité "výkřiky radosti" a frekvenčně vyladěný hekání nějaké slečny z vedlejšího pokoje - nu což, zřejmě si rozbalují "dárky" MERRY CHRISTMASS!!

5412 km po cestách necestách států jižní Afriky, to je pořádná láce kilometrů. Takto alespoň zní údaj na tachometru našeho trucku, který nese jméno Cash. Je to vzdálenost z Kapského Města až k "dunícímu kouři", tedy k Viktoriiným vodopádům. Připočítám-li k tomu cestu zpět do Johannesburgu a toulání po celé Jižní Africe, bylo by to celkově něco mezi 8 a 9 tisíci kilometry. Na naší cestě jsme projeli Jižní Afriku, Svazijsko, Namíbii, Botswanu a Zimbabwe a frázi "T.I.A." jsme použili a slyšeli mnohokrát. Afrika je totiž místem, které má svá specifika. Pro mě je Afrika místem, kam se rád vracím, je to srdeční záležitost - buď jí miluješ, nebo nenávidíš. Tedy ještě jednou a určitě né napsledy:

"This is Africa" ...pohledem hledáčku fotoaparátu...