Málo co rozděluje českou společnost jako osud a činy skupiny bratří Mašínů. Na jedné straně jsou některými honorováni jako hrdinové, jiní jim naopak nemohou přijít na jméno za jejich skutky v poválečném Československu. Obě strany mají pro svá tvrzení dobré a logické argumenty, a jak to tak v podobných sporech bývá, pravda je někde uprostřed.
Osudy bratrů Mašínových, ale také Milana Paumera, Zbyňka Janaty a Václava Švédy jsou dokladem tragické doby ve které všichni zúčastnění byli nuceni žít. Silný odkaz, výchova, rodinná tradice a bezpochybné hrdinství otce bratrů Mašínových pana pplk. Josefa Mašína, člena slavné skupiny "tří králů", kterého nakonec zajalo gestapo a který nikdy nepromluvil a nakonec padl na popravišti v Kobylisích dne 30.6.1942, měla na oba bratry významný vliv. Ostatně sami bratři Mašínové se vyznamenali už ve 2. světové válce, tedy ve věku pouhých 13-15 let. Za svoji činnost a osobní statečnost v době války, obdrželi v roce 1945 bratři Mašínové od prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše čs. medaili Za chrabrost.
Netřeba pochybovat o tom, že by byli bratři Mašínové v každé normální zemi dáváni za vzor a v jistém slova smyslu by byli elitou národa. Bohužel však poválečné Československo nebylo "normální" zemí. Po roce 1948 se veškeré naděje a iluze rozplynuly a komunistický režim začal předvádět, že se neštítí ničeho - neuvěřitelným a ponižujícím odsouzením a perzekucí mnohých legionářů, včetně pilotů RAF, ale i dalších hrdinů, kteří bojovali za osvobození Evropy a Československa od nadvlády Hitlerovské zlovůle, až po znárodňování majetků vlastních občanů. Považuji za největší prasárnu novodobých Československých dějin, že právě ti nejlepší a nejschopnější byli komunisty takto hanebně zatraceni a mnozí z nich dokonce přišli v komunistických lágrech o život.
50. léta 20. století v Československu byla dle mého názoru, podpořeného četbou mnohých knih, článků a vyprávění lidí, kteří v dané době žili, natolik zvrácenou dobou, že i mnohé činy dobrých lidí jsou v dnešní době jen těžko pochopitelné a obhajitelné. Je potřeba se však na ně dívat právě optikou tehdejší doby. Komunismus v padesátých letech byl naprosto srovnatelný s nacismem let čtyřicátých. Idealizovat si onu dobu, by bylo hrubým nepochopením toho, co se tehdy v Československu odehrávalo. A právě v této době se rozhodli bratři Mašínové, že nebudou jenom nečinně sedět, ale věrni rodinné tradici a výchově svého otce se rozhodli se situací v Československu něco udělat a zahájili tak dle mého názoru právoplatný 3. odboj vůči komunistickému režimu, který zotročil tehdejší společnost.
Snad i díky svému mládí, které mnohdy rychleji jedná než myslí, zvolili však dle mého názoru špatné protivníky i metody a v očích mnohých občanů tak ztratili svůj lesk a částečně tak degradovali svůj třetí odboj vůči komunistickému režimu na "pouhé" vraždění" obyčejných a neznámých" lidí, kteří se provinili pouze tím, že byli ve špatnou dobu na špatném místě. Je zřejmé, že si bratři Mašínové nedělali sebemenší starosti o to koho jmenovitě přepadnou, zdali je to takříkajíc "svině" sloužící režimu a škodící lidem, nebo normální člověk, který žije slušným životem a pouze pracuje ve státní službě. Přes všechny hrůzy oné doby prostě nebyli a nemohli být všichni lidé sloužící ve státní službě oními "sviněmi" a bratři Mašínové proto měli lépe zvážit koho přepadnou a jak to udělají.
Dvě z obětí bratří Mašínů rekrutujících se z řad SNB, dnešní policie, lze proto jenom ztěží ospravedlnit, obzvláště pokud byl jeden z nich, četař Jaroslav Honzátko, svázán, omámen a poté chladnokrevně podřezán Ctiradem Mašínem. Druhou z obětí, Oldřicha Kašíka, udeřil taktéž Ctirad Mašín ocelovou tyčí do zátylku a když se otřesený příslušník otočil zpět a pokusil vytáhnout zbraň, byl bez milosti Josefem Mašínem zastřelen. Obě akce byli vedeny s účelem získat zbraně. V případě smrti Kašíka nebyly zbraně získány a oba bratři utekli, v případě smrti Honzátka byly zbraně získány. Taktéž smrtí pokladníka Kovolisu Josefa Rošického, který převážel výplaty pro zaměstnance, lze jenom těžko získat sympatie a porozumění veřejnosti.
Jistě lze pochopit, že pro odboj vůči komunistům bylo potřeba obojího, peněz i zbraní, ale jistě si lze také představit i lepší způsob, jak obojí získat a neprolít při tom zbytečně krev tří lidí, kteří byli "prodlouženou rukou" režimu asi stejně tak, jako onen hasič, kterému vystřelili oko v okamžiku, kdy se je snažil zadržet, neboť krátce před tím zapálili 11 stohů. Asi nikdo jim nezazlívá smrt pohraničníků a německých policistů, kteří se je snažili zastavit při jejich cestě na západ, asi nikdo by jim neměl za zlé, odstranili by například Gottwalda, nebo jakéhokoliv jiného komunistického pohlavára, který se podílel na řízení zločineckého komunistického režimu, mnohým se ale příčí oslavovat bratry Mašínovi za vraždu dvou běžných příslušníků SNB a jednoho pokladníka, navíc způsobem který má k hrdinství dost daleko.
Na druhou stranu lze pochopit argument bratří Mašínů, že v oněch konkrétních situacích šlo prostě a jednoduše o to, kdo zůstane stát na zemi a kdo padne (snad s výjimkou četaře Honzátka, který byl svázan, omámen a poté podřezán, neboť se bratři domnívali, že je může dotyčný později udat, protože je celou dobu pozoroval a znal tak jejich tváře). V obou zmíněných situacích byla na scéně zbraň, kterou vytahoval jak Kašík, tak Rošický, byť tak činit nemuseli. Oběma zavražděným se však není čemu divit, ono kdo by netasil zbraň, byl by-li v pozici oněch dvou zavražděných a přepadli-li by ho dva lidé způsobem, kterým to provedli bratři Mašínové? Ostatně zkuste si to dneska na nějakého policistu, či bezpečnostní službu převážející peníze a uvidíte výsledek...
Bratři Mašínové měli určité ideje, se kterými se ztotožňuji, a za kterými si šli. Za svoji činnost během druhé světové války i během svého třetího odboje vůči komunistickému režimu si zaslouží býti titulováni jako hrdinové, avšak především díky tragickým okolnostem předcházejícím jejich slavný útěk na západ přemýšlím, zdali jim titul hrdinové skutečně patří. Přínos jejich třetího odboje v Československu byl totiž pro společnost téměř zanedbatelný a po všech jejich akcích zůstávají pouze tři mrtví a nic z toho. Ze všeho je navíc cítit spíše touha probojovat se jako jednotlivci na západ, byť s myšlenkou, aby mohli v nastávající válce vůči komunismu stát a pomáhat na straně budoucích osvoboditelů. Nechť si každý sám pro sebe rozhodne, zdali jsou pro něj bratři Mašínové hrdinové, nebo ne. Netřeba odpůrce hrdinství nazývat "bolševiky", stejně tak netřeba nazývat obhájce Mašínů "zastánci vrahů". Doba a okolnosti byli příliš složité na to, aby se sklouzávalo k těmto jednoduchým a laciným označením...
