Levice a odbory jedno jest. Ne nadarmo jsou posléze někteří odborářští bossové odměněni politickou funkcí v barvách ČSSD, či jinou protislužbou. Levice si takto pěstuje věrné pomocníky, kteří za ní dělají špinavou práci a to především v době, kdy není levice u moci. V okamžiku, kdy vládne levice, jsou odbory zticha, neboť se řídí heslem: „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ a odbory moc dobře vědí, kdy se mají ozvat a kdy naopak mlčet. Odbory tak nejsou nic jiného, než pouze hlásnou troubou české levice.
Aktuální počin odborářů spočívající v akci „děkujeme, odcházíme“ je tak pouze pokusem o zviditelnění levice, která po prohraných parlamentních volbách ztratila většinu v Poslanecké sněmovně, nepodílí se na vládě, a proto se potřebuje zviditelnit nějakým jiným způsobem. Je signifikantní pro českou levici, že k tomu opět, jako již několikrát v minulosti, použila odbory, které naopak zneužily náladu lékařů k akci, která nemá šanci na úspěch a jejíž načasování snad nemohlo být horší.
Každý trochu rozumný zemědělec seje z jara, a sklízí na konci léta. Pokud by zasel v lednu, nesklidil by zřejmě nic. Stejně tak se o zvýšení platu říká v době, kdy se daří, nikoliv v době krize, kdy je všeho nedostatek. Hned v úvodu své výzvy píší lékaři: „už 21 let jsou čeští lékaři ignorováni a na okraji zájmu.“ Zahrnuje to taktéž 8 let vlády levice mezi roky 1998-2006, ve kterých vládla v ČR nejprve levice sama (1998-2002) a poté v koalici s US-DEU a KDU-ČSL (2002-2006). Mimo jiné se v této době, především mezi lety 2002-2006, dařilo evropské a tím pádem i české ekonomice a ta tak dosahovala poměrně výrazného růstu - v roce 2002 rostla ekonomika o 1,9%, v roce 2003 o 3,6%, v roce 2004 o 4,5%, v roce 2005 o 6,3% a v roce 2006 rostla ekonomika o 6,8%.
Kde byli v této době odborářští bossové s výzvou „děkujeme, odcházíme“, okolnosti jim přece hráli maximálně do karet. Pokud jim jde o blaho lékařů, kdy jindy než tehdy měli prosazovat jejich mzdové požadavky? To by ovšem tehdy u vlády nesměla být levice, odboráři totiž útočí a vydírají vládu stávkami zásadně v době, kdy není u vlády levice. Věrna zásadám populistické opoziční politiky socialistů se nyní levice pasuje do role toho „hodného“, který „bojuje“ za lékaře a hraje tak divadlo pro masy, vědoma si faktu, že jí to nebude nic stát a naopak tak může ze stávající situace vytěžit laciné politické body, a o to vlastně jde levici v první řadě. Je totiž zřejmé, že ekonomická situace tohoto státu neumožňuje splnit bláhové požadavky lékařů na 1-3 násobné navýšení platů.
Naopak byl to ministr Julínek z vládní ODS, který prosadil blahodárné poplatky ve zdravotnictví, které kromě jiného přinesly i dodatečný nezanedbatelný příjem nemocnicím a ordinacím. Lékaři si pravděpodobně neuvědomují, že přes všechna negativa a problémy je stávající vláda naopak garantem zachování těchto poplatků, a proto by vládu, místo vydírání a stavění do pozice, ve které jim nemůže vyhovět, měli naopak podpořit a nechat ministra zdravotnictví dělat jeho práci.
Na jednu stranu si lékaři stěžují na podmínky, v jakých pracují, na druhou stranu si toto povolání dobrovolně vybrali s vědomím, jaké platy ve zdravotnictví jsou, a taktéž předpokládám, že většině lékařů nevadily podmínky, za jakých bezplatně vystudovali a plnými doušky tak využívali štědrosti tohoto státu, který jim tak zajistil zdarma kvalitní vzdělání a velmi dobrou perspektivu a poměrně solidní jistotu stálého zaměstnání. Očekával bych proto, že způsob jakým budou lékaři prosazovat své mzdové požadavky, bude kultivovanější, nežli ten, který předvádějí nyní, kdy nesmyslně a nerealisticky vydírají vládu a své pacienty si berou jako rukojmí. Co je také k zamyšlení, je to neustálé srovnávání platů lékařů v ČR a v Německu. Západ je jistě směr, kam bychom měli směřovat, nicméně porovnávání je potřeba dělat se státy, které jsou na tom podobně jako my. Čeští lékaři by tak měli hledět na platy svých kolegů na Slovensku, v Polsku a Maďarsku a s nimi se porovnávat, možná by si uvědomili, že na tom zas tak špatně nejsou. Srovnání jejich platů vzhledem k průměru a především mediánu mezd v ČR poté ponechávám filozofickým úvahám někoho jiného.
Osobně bych přál lékařům vyšší ohodnocení, neboť si jejich práce vážím a myslím si, že je velmi potřebná a důležitá. Moje vlastní sestra pracuje jako zdravotní sestřička v jedné pražské fakultní nemocnici, a proto vím, kolik času stráví svojí bezpochyby náročnou a odpovědnou prací a že ty peníze má vydřené. Na druhou stranu si musí zdravotníci uvědomit, v jaké realitě žijí a že požadavky které předkládají, jsou jednoduše nesmyslné a proto i nesplnitelné. Na rozdíl od soukromého sektoru, který si musí hradit veškeré náklady ze své činnosti a především shánět zákazníky sám a řídit se tak nabídkou a poptávkou na trhu, nemají zdravotníci ve státních a krajských nemocnicích tyto starosti a navíc dostanou zaplaceny i ty přesčasy, o čemž se mnohým zaměstnancům může akorát zdát. Jsem si celkem jist, že většina rozumných lidí přeje lékařům vyšší platy a méně práce, ale především doba a způsob jakým si zvýšení svého platu snaží vymoci, je dle mého názoru nešťastný a ukazuje tak spíše na to, že odborářští bossové pouze zneužili lékaře k zviditelnění svých levicových kamarádů, což lékařům nepřinese vůbec nic a naopak svojí akcí mohou proti sobě popudit veřejnost, což je v přesném protikladu toho, čeho by měli lékaři dosáhnout.
