Jak jsem přepadl obsluhu benzínky

Ještě teď mě mrazí v zádech a na spáncích mi vyvstává pot, když si na ty okamžiky hrůzy vzpomenu. Byl jsem prostě zoufalej a neviděl jsem jiné východisko. Prostě jsem tam vběhnul a zařval na obsluhu: "Klíče vod hajzlu, ale rychléééééééééé!"

Bylo příjemné odpoledne a já si právě plácnul se zákazníkem na novém obchodě. Jak to tak bývá vše se dopeklo při pozdním obědě. Bylo mi fajn, smlouva v kapse, plnej žaludek a příjemné počasí, prostě přesně ten okamžik, kdy máte chuť zpívat, na všechny se usmíváte jak trotl a kdybyste neměl závazky a plány, snad byste i peníze chudým na ulici rozdával. Tenhle pocit však dlouho trvat neměl...

Sednul jsem do přibližovadla, nakopl těch pár chromých koní a vyrazil do kanceláře. Asi po minutce jízdy se ozvaly první varovné zvuky. Je to ta chvíle, kdy si říkáte, že než půjdete za šéfem s tou dobrou novinkou, tak si asi skočíte první na záchod. Jenže ono se to zhoršilo a to takovým fofrem, že rychlost mluvy italských komentátorů fotbalu by se dala označit za šnečí. Bylo zle! na stupni od 1-10 to byla minimálně 7 a to zavání pořádným průserem. Doslova! V mžiku jsem se rozhodl, že místo do kanceláře to vezmu domů, protože je to blíž...

Zatáčku ze Soběslavské na Vinohradskou si ještě pamatuji, poté si vše vybavuji pouze v mlze a v oparu. Každopádně si pamatuji, že Vinohradská a posléze Černokostelecká ulice má mnoho semaforů, kde pořád svítí červená! Nastal stupeň 9,5 - vaše situace je bezvýchodná, stojíte v polozácpě a naprosto jasně si uvědomujete, že prkénko vaší toalety dneska nedáte. Nehtama jsem se zaryl do volantu tak, až mi zbělely prsty na rukou, pot vám stéká po zádech a v mysli vám zmateně probíhá Sofiina volba - dát to do kalhot, nebo tady uprostřed zástavby zastavit a prostě se totálně znemožnit a čím se utřete? Smlouvou?

Asi jsem musel vypadat opravdu zle, protože z auta ve druhém pruhu na mě gestikuluje posádka, asi zdali jsem OK. No to teda opravdu ne, ale nejsem ve stavu to vysvětlovat. Ani se jim nedivím, ono když byste viděli za volantem člověka, který se kroutí jak žížala se smrtelnou křečí ve tváři, taky by vám to OK nepřišlo. Ty chvíle byly jednoznačně nejdelší v mém životě, nedá se to srovnat ani s čekáním polopuberťáka, zdali "jsme těhotní", nebo s okamžikem, kdy domů přinesete první dvojku z chování. Tohle bylo horší! Zatínám tak, že bych mohl půlkama štípat optické kabely, ale ta síla, kterou dokáže vyvinout vaše tělo v okamžiku, kdy se rozhodne zbavit přebytečných věcí je opravdu odzbrojující. Svěrače pomalu povolují a já si snad už po desáte zopakoval, že se dneska prostě poseru, když tu najednou se v dálce objevilo světélko naděje - benzínová pumpa. Dělí mě od ní dva semafory, dvě hrozné saně, které pouštějí na jeden interval tak 3 auta. Přistihl jsem se, že řvu jak blázen a komunikuju na dálku s tím semaforem. Přemlouvám ho aby tam dal zelenou, ale je to stejně tak platné, jako se pokoušet vyfotit ostře křídla kolibříka v letu.

Už ani nesedím na sedačce, spíš tak trochu levituju a vzpínám se, na volantě už mám vytlačené důlky - konečně zelená! Naprosto ignoruji zákazovou značku a vjíždím na benzíku jejím výjezdem. Zastavil jsem a chaoticky vytáhl klíč ze zapalování. Z posledních sil jsem vystoupil z auta. Svěrače už jsou za limitem. Svírám už nejenom půlky ale i nohy. Moje polochůze a poloběh připomíná nejlépe asi pohyb Mr. Beana. Vidím dveře toalety, už tam skoro jsem... Bohužel jsou zamčené, rukama šmátrám po dveřích jak slepec, když si chce osahat nový předmět. Zhroutil se mi svět! Jsem zoufalý a slzy mám téměř na krajíčku. Já se tu normálně poseru!!! Na stupnici od 1-10 jsem někde na 50, a proto podnikám poslední zoufalý čin a s výrazem šílence se vrhám do útrob benzinové stanice a na celé kolo zařvu: "Klíče vod hajzlu, ale rychléééééééé!" Musím uznat, že obsluha byla zřejmě předvídavá a bryskně mi přes pultík a ostatní zákazníky hází klíč, který nějakým záhadným způsobem chytám.

Myslím, že mi ti lidé snad i fandili a prohodili něco pro povzbuzení, ale co, to už si nepamatuji. Doplazil jsem se zpět ke dveřím toalety. Zkoušeli jste někdy v takovém stavu odemknout pidi klíčem zamčené dveře? Ruce se mi třepou jak notorovi po 50-ti leté kariéře a ne a ne se trefit. Projíždí mnou jedna křeč za druhou. Konečně! Co přišlo pak už nemusím dlouze popisovat.

Někdo touží po penězích, někdo po slávě, pro mě bylo v tu chvíli snem sednout si na tu nejkrásnější "židli" na světě, která se krčila tam v tmavém koutě. Myslím, že jsem vytvořil rekord v rychlosti rozepínání pásku a stahování kalhot, jenže když si sedáte, musíte se ohnout a tohle už svěrače nevydržely... Co vám budu povídat? Šlo to víceméně do záchodu a mnou projela slast, která se dá těžko popsat. Měl jsem téměř euforický záchvat, protože jestli jsem někdy nevěřil, že něco dokážu, pak to bylo právě tohle.

Mé rozjímání přerušil až klepot na dveře s otázkou? "Pane, jste v pořádku! Ano, vše je v naprostém pořádku, děkuji", odvětil jsem. Vyšel jsem ze dveří jak vítězný závodník s věncem na krku. Předchozí slastný pocit však nahradilo uvědomění si trapnosti celé situace a toho, že budu muset ještě vrátit ten klíč.  Šoural jsem se jako poškolák, ale i tentokrát byla obsluha perfektní. Zřejmě už tyto situace ze své praxe znali, proto s chápavým a suveréním výrazem odpověděli: "nashle a zase někdy!" Děkuji a v duchu doufám, že za těchto okolností už raději ne...