O mrtvých jen dobře. I když to je Japonec.

Když ta chvíle přijde, člověk si uvědomí, že se mohl chovat lépe a mohli jsme být spolu déle. Ale pozdě bycha honit.

Celý jeho život, asi sedm let, jsem se k němu choval hnusně, padal mi na zem, nosil jsem ho v kapse, nechal jsem ho na lyžích zmrznout a pak jsem se mu smál, jak se v hospodě zapotil a fotil umělecky zamlžené snímky, v JAR jsem s ním fotil vlny tak zblízka, že jsme byli mokří oba dva, to už nechtěl otevírat očíčko, nakonec jsem mu dal důvěru a koupil mu novou baterku na sklonek života. A v Barceloně vloni mu se mnou došla trpělivost a vystřelil na mne hejble zoomu a spoušť. Tak jsem se mu dnes na rozloučenou podíval do bříška, až na snímací čip. A pak jsem ho z piety zase složil, umělecky, viz poslední fotka. Nějak nabobtnal.