1. dubna v 6 hodin a 28. minut ráno jsem prošel bránou kasáren Vyškov Dědice. Kousek za ní se tou dobou už pomalu začínal shlukovat nesourodý hlouček ztraceně vypadajících osob. Vsadil jsem tedy na jistotu a přidal se k nim. Říkal jsem si, že nikdy není moc brzo začít nasávat informace.
Když jsme se za pomoci party zelených byrokratů, kteří si nás chvíli po sedmé vzali do parády, trochu seznámili, zjistil jsem první opravdu důležitou informaci: to, pod které KVV člověk patří, rozhodně ovlivňuje mnohem více, než jen to, s jakou zpáteční adresou mi přijde povolávací rozkaz. Evidentně totiž buď neexistuje nebo se alespoň nepoužívá jakákoliv jednotná metodika týkající se administrace a vystrojování Aktivních záloh. Každé KVV si samo vytváří informační materiály a tak například kluci z Jihlavy přijeli vybaveni informačním souhrnem, který kdybych na počátku dostal já, nejspíš bych se nikdy nedonutil začít psát tenhle blog. Nejmarkantnější byly ale rozdíly v množství a úrovni nafasované výstroje. Každé KVV zřejmě vydává to, co má právě ve skladech, takže například brňáci dostali dva svetry, jiní jeden, jihlaváci přijeli vybaveni vojenskými trenýrkami, kapesníky, pyžamy, spoustou ručníků a dalšími kousky výstroje, o kterých jsem ani netušil, že je armáda má, natož abych je někdy viděl. Někdo dostal dvoje letní kanady, někdy jedny letní a jedny zimní, minimálně jeden chudák dokonce dvoje zimní. Některá KVV (hlavně ta ležící v Čechách) vybavila své vojáky rovnou i plynovými maskami, polními lopatkami, spacáky, přilbami (klasickými kovovými blembáky) nebo novými polními lahvemi. Vítězem neoficiální soutěže o největší extrém se ale stal kluk, který se přihlásil v Prostějově (fakt, i průzkumníci mají svoji rotu AZ) a nafasoval místo průměrně třicet let staré výstroje standartní průzkumnické vybavení. Jako jediný z nás tak dostal moderní batoh nebo spacák, pláštěnku a kevlarovou přilbu.
Zřejmě když jsme se podle představ našich nových nadřízených dostatečně načekali, přišel si pro nás jeden z instruktorů, aby nás odvedl „na barák“. Zjistili jsme, že spát budeme v budově internátu, který alespoň mně osobně ničím nepřipomínal kasárna, spíš vysokoškolské koleje se čtyřmi postelemi na pokoj a vlastní sprchou a WC. Žádný luxus, ale pro mě osobně příjemné překvapení. Nastalo velké objevování funkcí a použití jednotlivých výstrojních součástek, dostali jsme totiž povel převléknout se do zelené (někteří v maskáčích už přijeli, já osobně to považoval za trochu moc velkou drzost). Když jsme se znovu jakž takž seřadili před budovou, chopil se instruktor příležitosti a začal nám vysvětlovat, jak to dnes v KZP (Kurzu základní přípravy) chodí. Fyzické tresty jsou samozřejmě přísně zakázány, platí ale pravidlo, že pokud cvičí instruktor s námi, nejedná se o trest, nýbrž o zvyšování fyzické zdatnosti, tedy o jeden ze základních důvodů samotné existence KZP. No a protože jsme se před barákem sešli příliš pozdě a ještě k tomu ledabyle ustrojení, hned jsme si to vyzkoušeli. Trochu jsme se s panem rotmistrem proběhli a pak si zacvičili. Vzhledem k tomu, že moje fyzická příprava se rovnala nule, nebylo pro mě těch padesát kliků nijak příjemných.
Po téhle malé tělocvičné vložce už šlo všechno ráz na ráz. Ze skladiště Odboru základní přípravy jsme nafasovali alespoň část chybějícího vybavení (tak, aby každý měl vlastní lopatku, přilbu, plynovou masku a malou a velkou polní) a na naše všetečné dotazy se nám dostalo ujištění, že jsme ve Vyškově dobrovolně, naše vybavení se tak zajišťuje na bázi dobrovolnosti. Následoval nácvik salutovaní, jehož hlavním výsledkem byl vznik první vojenské přezdívky našeho kurzu: Kobra. Vysloužila si ji jedna z vojínek, jejíž pravá ruka se i přes usilovnou snahu instruktora i nás ostatních při zasalutování vždy zkroutila do tvaru, který nápadně připomínal útočícího hada.
Ve výše popsaných radovánkách nám uběhlo celé dopoledne a nás čekalo ten den již druhé příjemné překvapení. Oběd byl naprosto nevojenský, tedy nejenže poživatelný, ale dokonce velmi chutný. Tato zvláštnost se naštěstí stala v našem kurzu pravidlem a my si tak mohli užívat přijatelné kvality jak snídaní, tak teplých obědů a večeří, po celou dobu našeho výcviku.
Po obědě jsme se dál bavili nácvikem salutování (v kasárnách pro nás byl zatím k dispozici jen jeden instruktor, takže nic moc smysluplnějšího se dělat nedalo), první den ve výcviku pak zakončila beseda s náčelníkem Odboru základní přípravy. Co se mě týče, pan podplukovník řekl přesně jednu důležitou věc: další den na ranním nástupu máme být všichni předpisově ostříhaní. Ne že bych byl tak naivní, abych nečekal, že se budu muset ostříhat, nepříjemným překvapením pro mě ale bylo ujištění, že kasárenský holič právě zavřel a než se dostanu do města, zavřou i všichni ostatní. Po čtení článku denního rozkazu, které asi ve čtyři hodiny dokonalo první den výcviku, jsem tedy začal řešit, co se svými vlasy. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než si se zastřihovačem vlasů v ruce zavzpomínat na svá skinheadská léta a pořídit si pravý vojenský sestřih. Ale co; s baretem tak stejně vypadám lépe.
